Článek
Běžný nákup
Bylo to mé klasické pondělí. Šla jsem si jen rychle nakoupit pár věcí do supermarketu. Bylo dopoledne, obchod poloprázdný a já měla klid na nákup. Už jsem byla skoro u pokladny, když jsem si všimla staršího pána přede mnou. Šel pomalu, v jedné ruce měl nákupní košík a v druhé peněženku.
Když platil, tak začal sahat po igelitce a upustil peněženku. Nejspíš si toho ani nevšiml. Rychle jsem ji zvedla a doběhla ho, než úplně odešel z obchodu. „Promiňte, pane, spadla vám peněženka,“ řekla jsem a podávala mu ji. Vypadal překvapeně, ale mile. Vzal ji a řekl: „Děkuju, slečno, to jste moc hodná.“ A pak mi položil ruku na rameno a řekl: „Dneska to už není běžné.“
To co mi ukázal jsem nečekala
Už jsem chtěla odejít, ale zarazil mě: „Počkejte chvíli.“ Otevřel peněženku a vytáhl z ní… starou, pomačkanou fotografii. „Tohle je moje žena,“ řekl a podal mi ji. „Zemřela před půl rokem. Byli jsme spolu čtyřicet let. A víte, co mi řekla pár dní před smrtí? Až tě jednou někdo překvapí laskavostí, podívej se mu do očí a poděkuj i za mě.“ Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem mlčky přikývla a usmála se na něj.
Najednou jsem měla v očích slzy. Všechno ztichlo, jako bych na chvíli zapomněla, že jsem v obchodě. Ten pán neřekl nic víc. Jen si zastrčil fotku zpět do peněženky, usmál se a dodal: „Takže Vám děkuju a děkuju i za ženu.“ a odešel. Stála jsem tam jako opařená. Vůbec mi nedošlo, že mi na páse u pokladny běží nákup a paní prodavačka na mě čeká a dívá se, jestli vůbec někdy zaplatím.
Něco krásného
Bylo to pár minut, ale mně to zlepšilo náladu na celý týden. Možná i měsíc. Ta chvíle ve mně zůstala. Ne kvůli dobrému skutku, že jsem mu dala peněženku, ale kvůli tomu, co jsem si uvědomila. Někdy ta nejmenší laskavost může pro někoho znamenat mnohem víc, než tušíme. Od té doby se snažím všímat si lidí kolem sebe o trochu víc. Usmát se, pomoct, podržet dveře. Ne kvůli sobě, ale třeba kvůli někomu, komu tím pomůžu splnit přání, o kterém vůbec nevím. Někdy totiž nevíme, jak moc velkou věc může být úplně malý čin.
