Článek
Nečekaný nález
Byl to obyčejný všední den. Syn přišel domů ze školy, hodil batoh do kouta a běžel do pokoje. Všimla jsem si, že se chová trochu jinak. Byl zamlklý, nervózně motal s rukama a vyhýbal se mi pohledem. Myslela jsem, že měl jen těžký den. Až když jsem šla uklidit jeho věci, všechno se změnilo.
Když jsem zvedla batoh, vypadla z boční kapsy obálka. Nejdřív jsem si myslela, že jsou to nějaké školní papíry nebo oznámení pro rodiče. Otevřela jsem ji a málem se mi zastavilo srdce. Uvnitř bylo dvacet tisíc korun v různých bankovkách. Počítala jsem je třikrát, protože jsem tomu nemohla uvěřit.
Odkud to má
Okamžitě jsem zavolala na syna. Přišel do kuchyně a jen když uviděl obálku, zbledl. Zeptala jsem se, odkud ty peníze má. Nejdřív jen stál a mlčel. Potom zamumlal, že je našel. Když jsem chtěla vědět kde, pokrčil rameny a začal se vymlouvat. Tvrdil, že si nepamatuje, že to možná někdo nechal na chodbě. Bylo jasné, jak se do sebe čím dál víc uzavírá a že lže. Manžel přijel z práce a situace se opakovala. Seděli jsme s ním dvě hodiny, snažili se z něj dostat pravdu, ale pořád zapíral. Říkal, že nic neukradl a že peníze jen našel.
Ta noc byla dlouhá. Ležela jsem v posteli a v hlavě se mi honily nejhorší scénáře. Co když se zapletl do něčeho, o čem nevíme? Co když peníze vzal někomu konkrétnímu? Ráno jsme se rozhodli, že to nenecháme být. Vzali jsme obálku a šli přímo do školy. Ředitel nás přijal a když uviděl peníze, okamžitě zbledl. Prý právě včera hlásili, že se z kanceláře ztratila hotovost určená na školní výlet. Částka byla přesně stejná, tedy dvacet tisíc.
Lež má krátké nohy
V tu chvíli syn spustil pláč. Přiznal, že peníze opravdu našel. Říkal, že si všiml obálky, která ležela na chodbě. Bál se, že když je tam nechá, někdo je opravdu ukradne, a tak je vzal. Jenže když dorazil domů, nevěděl, co s nimi. Místo aby přišel a řekl to, schoval je do kapsy batohu a doufal, že se situace vyřeší sama.
Ředitel sice uznal, že to nebyla krádež, ale jasně mu vysvětlil, že takhle se věci neřeší. Peníze jsme vrátili a syn se musel omluvit celé škole. Cestou domů seděl v autě potichu a já věděla, že si tuhle lekci zapamatuje. Doma jsme si pak dlouho povídali. Vysvětlili jsme mu, že i když udělá chybu, vždycky je lepší říct pravdu, než mlčet a čekat, až se všechno samo nějak rozmotá.
