Článek
Obrázek ze školy
Byl pátek odpoledne, když syn přišel domů ze školy s batůžkem a výkresy v ruce. „Paní učitelka říkala, že to máme ukázat rodičům,“ řekl a podal mi barevný papír. Usmála jsem se, jako vždycky, když přinese něco, co nakreslil. Věci typu domeček, sluníčko nebo naše kočka už mám celou sbírku. Tentokrát ale bylo všechno jinak.
Na papíře byl nakreslený stůl, u kterého sedí malý kluk, vedle něj dospělá postava, zády k němu a držela v ruce mobil. Vedle byl bublinkový nápis: „Počkej, mamka teď nemůže.“ A pod tím velkými písmeny napsal název obrázku: Já s mámou. Zůstala jsem na ten papír zírat a nevěděla jsem co říct. Chtělo se mi brečet.
To jsem nečekala
Začala jsem přemýšlet. Kolikrát už jsem mu řekla, že teď nemůžu? Kolikrát mě požádal, abych si s ním hrála, a já seděla u počítače, vyřizovala maily, psala zprávy nebo jen projížděla internet na mobilu? Byla jsem doma fyzicky, ale jinak duchem úplně jinde.
Nebylo to tak, že bych se o něj nestarala. Vařila jsem, prala, uklízela, ptala se ho, jak bylo ve škole, ale čas strávený doopravdy spolu bez vyrušení, bez telefonu, bez jiných povinností, ten chyběl. A on to cítil a vnímal to úplně jinak než já. Ten obrázek, který vytvořil jen tak, protože to tak cítil, byl zrcadlem. Zrcadlem mé vlastní nepřítomnosti.
Musím to změnit
Ještě ten večer jsem mobil nechala v šuplíku a navrhla mu, že si zahrajeme pexeso. Rozzářil se. Povídali jsme si o škole, o spolužácích, o tom, co by chtěl dělat o víkendu. Byly to nejpříjemnější dvě hodiny za poslední dny. A mně došlo, kolik takových hodin jsem promarnila. Zpětně jsem si promítala dny, kdy jsem neustále řešila věci kolem a nevšímala si ho na sto procent.
Od té chvíle jsem začala dělat změny. Aspoň dvě hodiny denně si spolu opravdu hrajeme nebo jdeme ven a když jsme spolu, tak jsme spolu naplno. Bez výmluv, že nemám čas nebo že to teď nejde, protože děti nečekají. Když děti něco namalují, není to jen roztomilý výtvor na ledničku. Někdy je to výkřik, kterému bychom měli naslouchat.
