Článek
První životní nákup
Můj syn zamnou nedávno přišel s prosbou. Prý by si chtěl koupit auto, aby nebyl tolik závislý na mém autě a chtěl se trošku osamostatnit. Samozřejmě má teď po škole, takže mi bylo jasné, že si to auto asi nezaplatí ze svého. Poprosil mě, zda bych mu nepůjčila větší část z částky. Sliboval, že mi vše bude pravidelně splácet a já mu věřila.
Líbilo se mi, že k tomu přistupoval dospěle. Nechtěl to jako dar, ale jako půjčku, takže jsem ho v tom podpořila a slíbila, že mu pomůžu. Chtěla jsem, aby to nebylo jen tak na dobré slovo a proto jsem navrhla pevný splátkový kalendář. Samozřejmě jsem po něm nechtěla žádné úroky ani podepsat smlouvu, ale chtěla jsem od něho jasně vědět, že každý desátý den v měsíci pošle peníze.
Nečekaná reakce
Zpočátku reagoval v pohodě. Trošku se podivoval mému požadavku na pevný termín splátky, ale zdálo se mi, že to pochopil. Když jsem mu dala vytisklou tabulku s počtem splátek s daty, tak se však zarazil. Jeho reakce mě překvapila. Prý „tohle se v rodině nedělá“ a že si „mohl jít rovnou půjčit do banky“. To jsem nečekala. Okamžitě jsem s ním začala řešit, že takto jsme se prvně domluvili a já to chci mít jen přehledné a zdokumentované. Samozřejmě bych mu nedělala žádné naschvály a kdyby mi zaplatil o den nebo dva později, tak bych to přešla, ale tato reakce mě opravdu zarazila.
Měla jsem za to, že z něj roste zodpovědný mladý muž, ale tohle mi vrylo pochybnosti na mysl. Místo dospívajícího muž jsem teď viděla spíš mladého uražence, který vůbec nechápe realitu. Začala jsem dokonce přemýšlet, jestli by mi to auto splácel, když takto reagoval na úplně základní podmínky takové věci.
Jednou to pochopí
Po pár dnech jsem se snažila situaci urovnat. Mluvila jsem klidně a zkoušela mu vysvětlit můj pohled na situaci, ale vůbec to nechápal. Místo toho na mě opět začal útočit, že tohle od své matky nečekal a podobně. Nabízela jsem mu alternativy: menší auto nebo nižší splátky na delší dobu, ale nezabralo to. Neustále to bral jako osobní útok a říkal, že je ze mě zklamaný. Já byla ale spíš zklamaná z něho.
Uvědomila jsem si, že rodičovská pomoc nesmí být automatická, ale dítě si ji musí zasloužit. Přeci jen šlo a jasně nastavené hranice, které by neměly být překročeny. Třeba to syn jednou pochopí až bude mít své dítě.
