Článek
Návrat ze školy
Odpoledne probíhalo jako obvykle. Syn přišel domů, hodil aktovku do kouta a zamířil do pokoje. Jenže tentokrát to udělal až podezřele rychle, jako by chtěl zmizet dřív, než si něčeho všimnu. To bylo vždycky znamení, že se něco stalo. Zavolala jsem na něj, ať přijde a ukáže žákovskou. Zastavil se ve dveřích, otočil se pomalu a v ruce svíral sešit, jako by to byla časovaná bomba.
Když mi ji podal, viděla jsem, že je nervózní. Otevřela jsem stránku a četla poznámku, která mě přimrazila k židli. „Syn dnes odmítl zpívat státní hymnu. Při výzvě, aby se připojil ke třídě, prohlásil, že je to hloupost a nebude to dělat.“ Seděla jsem u stolu a několikrát si tu větu přečetla, protože jsem nechápala, odkud se to vzalo. Náš syn? Ten, který se vždycky snažil dělat všechno podle pravidel? V hlavě mi vířily otázky a cítila jsem, jak se ve mně mísí zmatek a vztek.
Výsměch třídy
Zavolali jsme si ho k sobě a chtěli slyšet, co se stalo. Nejdřív mlčel. Pak sklopil hlavu a potichu řekl, že nechtěl zpívat před třídou. Jeden ze spolužáků si z něj už dřív dělal legraci kvůli tomu, jak zpívá a on měl strach, že se mu budou smát všichni. Prý se snažil vysvětlit učiteli, že mu to není příjemné, ale než stihl dokončit větu, byl obviněn z neúcty a okamžitě dostal poznámku.
V tu chvíli jsem měla jasno. Nešlo o to, že by syn odmítl něco důležitého, ale o to, že ho nikdo neposlouchal. Hned jsme zvedli telefon a volali do školy. Ne proto, abychom omlouvali každé jeho chování, ale protože jsme chtěli, aby někdo vyslechl celou pravdu, než padne takhle vážný zápis.
Dopadlo to dobře
Ředitel byl překvapený, když jsme mu situaci popsali. Svolal učitele, mluvili jsme spolu ještě ten den. Učitel uznal, že reagoval příliš rychle a že měl syna vyslechnout. Poznámka byla smazaná a slíbil, že si příště dá pozor.
Ale ten den nám otevřel oči. Jedna nepochopená dětská obava se mohla proměnit v něco, co by se táhlo za naším synem jako stigma. A my jsme si uvědomili, jak důležité je stát za ním, když cítíme, že jeho hlas nikdo neposlouchal.
