Článek
Plný batoh
Byl to obyčejný čtvrtek odpoledne, kdy jsem si po práci dělala kávu a chystala večeři. Syn přišel domů trochu později než obvykle. Už když vešel do dveří, měla jsem takový zvláštní pocit. Nesl si batoh, který byl evidentně těžší než normálně. Povislá ramínka, opatrné kroky, jako by se snažil, abych si ničeho nevšimla.
Jenže znáte to, matce nic neuteče. „Co to neseš?“ zeptala jsem se nadšeně a čekala jsem, že vytáhne nějaký školní projekt nebo krabici s něčím, co zapomněli vrátit do družiny. Místo toho se jen usmál a řekl, že nic, jen pár věcí. Už ten tón mi byl podezřelý.
Kde to vzal
Nechala jsem ho dojít do pokoje, ale nedalo mi to. Po pár minutách jsem zaklepala a vrazila dovnitř s tím, že potřebuji jeho špinavé prádlo. Batoh ležel na zemi, otevřený, a z něj vykukovaly sušenky, plechovky s limonádou, pytlík chipsů, čokolády. Bylo tam jídla jako na týdenní výlet.
„Odkud to všechno máš?“ zeptala jsem se. Najednou byl nervózní, hrál si s rukávy mikiny a snažil se odvést řeč. Že to dostal od kamaráda, že zbylo po nějaké školní akci, jenže jedna lež narážela na druhou. Sedli jsme si spolu a trvalo snad deset minut mlčení a jemného nátlaku, než z něj konečně vypadlo, že to vzal z místního supermarketu. Prý s partou jen zkusili, co se stane, když si něco strčí do batohu. A že pak nešlo přestat.
Musí to napravit
Byla jsem v šoku. Ne že bych si myslela, že je svatý, ale tohle mě vážně nenapadlo. Cítila jsem směs vzteku, strachu a zklamání. Hned jsme si o tom promluvili, ne výhružně, ale na rovinu. Vysvětlila jsem mu, co všechno tím mohl způsobit, jaké to má důsledky, i to, jak se to celé mohlo zvrtnout.
Druhý den jsme šli spolu do obchodu, přiznal se, omluvil a nabídl, že odpracuje brigádu za to, co vzal. Byla jsem na něj pyšná, že měl odvahu to napravit. Ale trvalo mi ještě dlouho, než jsem znovu úplně klidně usínala, protože ten moment, kdy vám dojde, že vaše dítě udělalo něco vážně špatného, je jeden z nejtěžších.
