Článek
Nečekaný zvrat
Nikdy jsem si nepředstavovala, že se to stane zrovna nám. Vychovali jsme syna, snažili se mu dát všechno, co jsme mohli, domov, lásku, podporu, vzdělání. Vždycky jsme na něj byli pyšní. Ve dvaadvaceti se osamostatnil, našel si práci, pronajal byt, měl přítelkyni a žil si svůj život. Na návštěvy chodil rád, ale jen občas a my si říkali, že je to tak správně.
Jenže pak se všechno obrátilo. Zavolal jednoho večera, že se rozešel s přítelkyní a přišel i o práci. Jeho hlas zněl zlomeně a já samozřejmě hned nabídla, ať přijde k nám, dokud se z toho dostane. Druhý den už stál u dveří s kufrem a krabicí věcí. „Jen na chvíli,“ ujišťoval mě i manžela, když si znovu zabydloval svůj starý dětský pokoj, kde ještě visely plakáty a poháry z jeho školních let.
Podpora nebo brzda
První týdny jsme ho litovali. Byl smutný, zamlklý, pořád spal a když byl vzhůru, seděl u počítače. Snažila jsem se ho uklidňovat, manžel mu nosil noviny a podstrkoval inzeráty na práci. „Musíš si odpočinout, ale pak se postavit na nohy,“ říkali jsme mu. On se jen usmíval a odpovídal: „Já vím, ještě chvilku.“
Jenže ta chvilka se protáhla. Po měsíci už nevstával dřív než v poledne, doma byl v teplácích, celé dny proseděl u počítače nebo před televizí. Na otázky, jestli si něco hledal, odpovídal podrážděně: „Teď to nemá smysl, práce stejně není.“ Občas zmínil, že to má těžké, že všichni ho jen tlačí a nikdo mu nerozumí. Po třech měsících jsem začala být nervózní. Vařila jsem mu, prala, uklízela jeho nepořádek, zatímco on si žil, jako by mu bylo znovu sedmnáct. A když to trvalo celý rok, manželovi došla trpělivost.
Nový začátek
Pamatuju si to přesně. Přišel z práce, ještě v montérkách, stál ve dveřích jeho pokoje a řekl rázně: „Dost. Tohle už nejde. Do konce měsíce si najdeš práci a byt. Nebo ti věci sbalím já a postavím před dveře.“ Syn se nejdřív smál. Myslel, že si dělá legraci. Jenže manžel si sedl ke stolu, začal sepisovat nabídky, obcházet známé, a ještě mu přinesl krabice, aby si začal balit. To už synovi úsměv zmrzl na tváři. Padla i slova, která mě hodně zabolela.
Ale manžel se nedal. Klidně a důsledně mu zopakoval, že pokud chce zůstat, musí se chovat jako dospělý, ne jako dítě. Žádné výmluvy, žádné lenošení. Do konce měsíce byl pryč. Našel si malý podnájem a brigádu, než se postavil zase na nohy. První týdny jsme o něm neslyšeli. Ale po pár měsících přišel, s kyticí v ruce, omluvil se a poděkoval. Prý potřeboval nakopnout.
