Článek
Nový domov
Náš syn byl vždycky tichý, trochu uzavřený kluk. Už mu bylo devatenáct a právě dokončuje střední. Poslední rok ale začal být ještě víc stranou, nechodil s námi k večeři, zamykal se v pokoji a často mizel na zahradě. Když jsme se ptali, co tam dělá, odpovídal neurčitě: „Jen si chci odpočinout.“
Za domem máme starou kůlnu, kde jsme skladovali nářadí a sezónní věci. Postupně jsme si všimli, že tam tráví čím dál víc času. Občas odtud vycházel kouř, jindy jsme slyšeli tlumenou hudbu. Když jsme mu to vytkli, jen mávl rukou: „Nebojte, nic nedělám.“ Jenže rodičovská intuice mi našeptávala, že se tam neděje nic dobrého.
Tajemství
Jednoho večera jsem šla vynést odpadky a všimla si, že v kůlně svítí světlo. Bylo už po půlnoci. Nakoukla jsem škvírou ve dveřích, zahlédla stíny a slyšela tiché hlasy. Zvedl se mi tlak. Šla jsem dovnitř, ale dveře byly zamčené zevnitř. Zavolala jsem manžela, ten vstal z postele a řekl: „Tak dost. Otevři to.“ Zaklepal a zakřičel jeho jméno. Chvíli ticho a pak rachot, jako když někdo něco schovává.
Když se dveře konečně otevřely, stáli jsme tam oba s otevřenou pusou. Uvnitř byla kůlna přeměněná k nepoznání. Místo regálů s nářadím tam byl gauč, stará televize, lednička, plechovky od piva a popelník plný cigaret. Na stole položené balíčky marihuany, a v rohu dokonce malá lampa s rostlinou, kterou jsme nemuseli dlouho identifikovat.
Těžké rozhodnutí
„Tohle ti připadá jako odpočinek?“ spustil manžel. Syn jen mlčel, ruce v kapsách, oči sklopené. „Mami, tati, já to mám pod kontrolou,“ začal. „Pod kontrolou?“ vyjela jsem. „Doupě za domem a ty tomu říkáš kontrola?“
Doma následovala hádka, jakou jsme dlouho nezažili. Syn se bránil, že nikoho neohrožuje, že to dělá „aby zapadl“. My jsme ale měli jasno, musí z domu pryč, dokud si neuvědomí, že takhle to dál nejde. Další den si sbalil věci a odešel ke kamarádovi. Bylo to těžké, ale jinak by si nikdy neuvědomil, že každá svoboda má své hranice.
Škola života
Trvalo několik měsíců, než se ozval. Řekl, že pochopil, že jsme to mysleli dobře, a že se dal dohromady. Dnes pracuje, studuje dálkově a s kůlnou už má společné jen to, že nám ji pomohl zrekonstruovat.
Někdy musí dítě narazit, aby pochopilo, že rodiče nejsou jeho nepřátelé. A my jsme pochopili, že láska někdy znamená i říct dost.
