Článek
Neustálé výmluvy
Náš syn je tichý, slušný kluk. Nikdy s ním nebyly větší problémy. Do školy chodil včas, známky měl dobré a domů přicházel kolem páté. Když začal tvrdit, že po škole tráví čas u kamaráda, neřešili jsme to. Byli jsme rádi, že má společnost.
Jenže časem se něco změnilo. Začal se vracet později, občas zapomněl, kde nechal věci a jednou dokonce nepřišel vůbec. Prý „zůstal déle u kamaráda“. Když jsme chtěli, aby k nám ten kamarád někdy přišel, vždycky se vymluvil: jednou prý měl nemocného bratra, jindy hlídal psa. A tak ve mně začal hlodat červíček pochybností.
První podezření
Jednoho dne jsem ho šla ze školy vyzvednout dřív, než čekal. Jenže na lavičce před školou nikde nebyl. Zavolala jsem mu a nebral to. Po chvíli přišla zpráva: „Už jsem šel ke kamarádovi, máma.“ Jenže kamarád, o kterém mluvil, bydlel úplně jiným směrem.
Rozhodla jsem se, že to musím zjistit. Další týden jsem ho nenápadně sledovala. A co jsem viděla, mi vyrazilo dech, místo do paneláku, kde údajně bydlel kamarád, zabočil do staré tělocvičny, která vypadala, že snad ani nefunguje.
Nečekaná pravda
Večer jsem ho posadila ke stolu a zeptala se napřímo: „Kde trávíš čas po škole?“
Podíval se na mě a chvíli mlčel. Pak si povzdechl. „Nechodím ke kamarádovi. Chodím do boxerského klubu. Chtěl jsem to zkusit, ale bál jsem se, že mi to zakážete.“
Zůstala jsem zaskočená. „Proč bys to tajil?“ „Protože jste říkali, že mám dát přednost škole,“ řekl tiše. „A já… jsem se chtěl naučit bránit. Ve třídě se mi smáli a chtěl jsem být silnější.“ V tu chvíli mi došlo, že to nebyla vzpoura, ale touha po sebevědomí.
Úleva
Nezlobila jsem se. Spíš mě zamrzelo, že nám nedůvěřoval. Druhý den jsme šli spolu do klubu, kde ho trenér přijal s úsměvem: „Váš syn má talent. A hlavně maká jako dospělý.“
Dnes tam chodí pravidelně, ale už s naším vědomím. A i když jsme se o jeho tajemství dozvěděli oklikou, jsem ráda, že to nebylo nic špatného. Někdy děti nelžou proto, že chtějí klamat, ale proto, že se bojí, že nepochopíme jejich sny.
