Článek
Pomoc od tchána
Ten víkend jsme plánovali už dlouho. Po letech jsme si konečně chtěli vyjet sami, jen my dva. Jenže byla tu jedna komplikace, náš pes. Nabídl se tchán. „Stejně nemám co dělat, postarám se,“ řekl, když jsme to u večeře řešili. Překvapilo nás to, protože zvířata nikdy nemusel. Vysvětlili jsme mu všechno do detailu, kdy ho krmit, kdy s ním chodit ven, že nesmí běhat po ulici bez vodítka, protože má tendenci utíkat za jinými psy.
V pátek ráno jsme odjeli a byli jsme v pohodě. Zprvu. Psali jsme mu SMSky, jestli je všechno v pořádku, ale odepisoval jen krátce a stroze. „Jo.“ nebo „Je v pohodě.“ Tak jsme si řekli, že to zbytečně řešíme a nechali ho být. V sobotu už ale přestal odpovídat úplně. Volali jsme, telefon zvonil a nic. Říkali jsme si, že třeba spí nebo nechce být rušený, tak jsme to nechali na ráno. Jenže ten neklid ve mně už zůstal.
To není dobré
V neděli jsme dorazili domů plní obav a já už z auta viděla, že něco je špatně. Pes neštěkal. Normálně nás vítá už od branky, štěká, běhá sem a tam. Tentokrát byl dům úplně tichý. Otevřeli jsme dveře a tchán seděl v obýváku, nohy na stole, televize zapnutá, v ruce pivo. Ani se neotočil, když jsme vešli.
„Kde je pes?“ zeptala jsem se. „Venku. Pustil jsem ho, aby se trochu proběhnul,“ řekl. Chvíli jsem jen stála a nechápala, co slyším. „Ty jsi ho pustil? Bez vodítka? Bez ničeho?“ vyhrkla jsem. „Co? Takhle velkej pes musí mít svobodu. Takhle se akorát trápí.“ Bylo mi do breku. Okamžitě jsme se otočili a vyběhli ven. Volali jsme ho, běhali po okolí, ptali se sousedů. Po skoro hodině jsme ho našli, schouleného u plotu o dvě ulice dál. Celý vystrašený, promočený, od bláta. Sotva k nám přišel, kňučel a třásl se.
Naposledy
Doma jsem ho otírala a tchán seděl pořád na stejném místě. Jen odhodil prázdnou láhev od piva a s naprostým klidem řekl, že děláme z komára velblouda. Neměla jsem už ani sílu se s ním hádat. Sbírala jsem špinavé deky, pes ležel u mě a klepal se. Když odcházel, ještě utrousil, že jsme příšerně přecitlivělí a že už nám s ním nepomůže. Neřekli jsme nic. Zavřeli jsme za ním dveře a bylo ticho.
Od té doby jsme ho k nám už nikdy na nic nezvali. Ne proto, že by se to nedalo napravit, ale proto, že se ani trochu necítil provinile. Nikdy se neomluvil. Nikdy nepochopil, že to není o tom, že pes utekl, ale že nám ukázal, že mu vůbec nezáleží na tom, co jsme mu řekli a co je pro nás důležité.
