Článek
Zhoršení stavu
Byla jsem to já, kdo za ním často chodil, vařil mu čaj a kontroloval léky. Nikdy si nestěžoval, spíš mluvil o tom, že chce mít klid a věnovat se tomu, co má rád. Jednoho dne se ale přiznal, že má strach z toho, co po něm zůstane. Ne materiálně, spíš v tom, aby rodina zůstala v pohodě. Vnímala jsem, jak se snaží působit statečně, i když uvnitř zápasil s obavami.
Když se o jeho slovech doslechla snacha, čekala jsem, že se ho bude snažit povzbudit. Místo toho začala mluvit o tom, jak je důležité vše dobře sepsat. Seděla vedle něj, měla před sebou sešit a ptala se ho na majetek, na chalupu i na úspory. Tchán se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj ještě neviděla. Byla v něm směs zklamání a údivu. V tu chvíli jsem pochopila, že tohle je poslední věc, o které chtěl mluvit.
Rozhodnutí, které nikdo nečekal
Snacha další dny naléhala, aby si ujasnil rozdělení věcí. Vždy tvrdila, že jen pomáhá, ale bylo jasné, že myslí hlavně na sebe. Tchán se kvůli tomu stáhl a méně mluvil. Když jsem za ním byla sama, řekl mi, že poprvé v životě cítí, že mu někdo přeje konec jen kvůli tomu, co po něm zůstane.
Já se snažila uklidnit ho, ale zároveň jsem cítila, jak ho to ranilo. Jednoho dne mě poprosil, abych ho vzala k notáři. Netušila jsem proč, jen jsem ho doprovodila. Tam oznámil, že chce sepsat nové dokumenty. Hovořil klidně, ale pevně.
Závěrečné vydechnutí
Uvedl, že nechce, aby po jeho smrti vznikaly spory a že si nepřeje, aby o jeho věcech rozhodoval někdo, kdo se k němu v těžkých dnech obrátil zády. Snacha byla z rozhodnutí vydědění zdrcená, ale on zůstal neústupný. Řekl, že majetek je jedna věc, ale lidský přístup je něco jiného.
Když jsem ho později doprovázela domů, byl unavený, ale poprvé po dlouhé době působil vyrovnaně. Řekl mi, že nejde o trest, ale o to, že nechce odcházet s pocitem, že byl jen prostředkem k cizím plánům. V tu chvíli jsem pochopila, jak hluboko v něm celá situace zasáhla a proč se rozhodl tak, jak se rozhodl.
