Hlavní obsah

Tchyně se mi posmívala, že neumím vařit. Udělala jsem luxusní oběd a zavřela jí pusu

Foto: Freepik/freepik.com

Tchyně se mi neustále posmívala, že neumím pořádně vařit. Jednoho dne jsem jí připravila luxusní oběd, který jí zavřel pusu. Od té doby už si žádné poznámky nedovolí.

Článek

Přísná tchýně

Od chvíle, kdy jsem se provdala za svého muže, bylo mi jasné, že s tchyní to nebudu mít jednoduché. Nebyla zlá, ale ráda měla poslední slovo a neodpustila si žádnou poznámku. Ze všeho nejvíc si na mě zasedla kvůli vaření.

Od začátku mi dávala najevo, že podle ní neumím ani oloupat brambory správně. Kdykoliv přišla k nám, okukovala, co mám na sporáku, zvedala pokličky a dělala ty své pověstné poznámky: „No jo, dneska už ty mladý ženský neví ani, jak se dělá poctivý vývar. To za nás to bylo jinak.“ Nebo: „Tohle se dělá úplně jinak, tohle bude suchý.“ No prostě klasika.

Co je moc to je moc

Snažila jsem se být trpělivá. Usmívala jsem se, přikyvovala a dál dělala podle svého. Jenže jednoho dne to už bylo moc. Dorazila na oběd, sedla si ke stolu a sotva jsem před ní postavila talíř těstovin s kuřecím masem a smetanovou omáčkou, povytáhla obočí a s úšklebkem pronesla: „No jo, taková rychlovka, viď? To se ani nepočítá jako pořádné vaření.“

V tu chvíli jsem se rozhodla, že jí ukážu, zač je toho loket. Hned další týden jsem ji pozvala na oběd s tím, že chci, aby si konečně pochutnala. Připravila jsem si plán, prošla recepty a pustila se do toho s vervou. Celé dopoledne jsem stála u sporáku pekla domácí pečeni na víně, dělala bramborové noky, zeleninovou polévku s bylinkovým pestem a na závěr čokoládový dortík s malinami a vanilkovou šlehačkou. Všechno vonělo už od rána, stůl jsem slavnostně prostřela a čekala, až přijde.

Konečná

Když vešla, tvářila se, že je všechno zase stejné jako vždycky. Jenže jakmile jsem jí položila první talíř a ucítila tu vůni, znejistěla. Mlčky jedla polévku, pak hlavní chod a nakonec, když dojedla poslední sousto dezertu, se na mě podívala a tiše řekla: „No… tohle… to se ti povedlo.“

Bylo vidět, že se jí to těžko říká, ale prostě neměla, co vytknout. A já se jen usmála: „Děkuju. Chtěla jsem, abyste viděla, že i mladý ženský umí pořádně vařit.“ Od té doby je ticho. Neříká už ani slovo, když otevřu troubu a dokonce si občas řekne o recept. Možná to byl jen oběd, ale pro mě to byla malá, sladká výhra.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz