Článek
Tichý návrat
Byl to večer jako každý jiný. Dcera přišla po kroužcích ze školy, hodila batoh do kouta a hned si pustila televizi, aniž by se na mě pořádně podívala. Přišlo mi to zvláštní, jindy se alespoň zastaví v kuchyni, zeptá se, co vařím, nebo se pochlubí známkou. Ten den ale byla potichu, s očima upřenýma do země.
Při večeři jsem si všimla, že ani moc nejí a pořád se kroutí na židli. Došlo mi, že něco není v pořádku. „Ukaž mi žákovskou,“ požádala jsem ji. Neochotně vstala, šouravým krokem došla do pokoje a přinesla ji. Podala mi ji s výrazem, který mluvil za vše.
To se mi nezdá
Otevřela jsem ji a hned na první pohled mě do očí udeřila poznámka napsaná velkými písmeny: Vaše dcera dnes při hodině odmítla spolupracovat, odmítla si sundat mikinu, ignorovala opakované výzvy a odsekla: „Stejně mě nezajímá, co říkáte.“ Takové chování je nepřijatelné a musí být důrazně řešeno. Navrhuji osobní pohovor.
Četla jsem to několikrát dokola a nevěřila vlastním očím. Dcera nikdy nebyla andílek, ale že by byla otevřeně drzá? To se mi nezdálo. Podívala jsem se na ni, seděla vedle mě, oči plné slz, ruce si mačkala v klíně. Zeptala jsem se: „Řekla jsi to takhle?“ a ona zavrtěla hlavou. „Ne, jen jsem řekla, že už mě nezajímá, co mi říká, protože na mě křičel a všichni se smáli,“ zašeptala. A pak dodala, že jí byla mi zima a proto si tu mikinu nesundala.“
Podivný přístup
Byla jsem v šoku. Nejen z toho, že jí učitel takhle vyčinil, ale i z toho, že to napsal tak jednostranně. Vzala jsem telefon a zavolala na číslo do školy, které bylo v knížce napsané. Učitel mi to zvedl a hned spustil, že dcera se chovala nepřístojně, že byla vzdorovitá a že to už dál nehodlá tolerovat. Nechala jsem ho domluvit a pak se ho klidně zeptala, jestli by mi mohl přesně popsat, co se stalo. Začal trochu couvat, že prý křičel, aby si všichni sundali mikiny, protože je ve třídě teplo a dcera odmítla.
Zatnula jsem zuby a vysvětlila mu, že chápu, že pravidla jsou důležitá, ale že i on by měl chápat, že ne všichni se cítí komfortně a že způsob, jakým se s dětmi mluví, má své meze. Dohodli jsme si schůzku na druhý den, abychom si to vyříkali osobně. Ten večer jsem dlouho přemýšlela nad tím, jak snadné je odsoudit dítě podle jedné věty v žákovské. A že někdy je potřeba se ozvat i proti dospělému, aby věděl, že rodiče své děti chrání.
