Článek
Běžný den v práci
Ten den začal jako každý jiný. Do kanceláře jsem přišla mezi prvními, abych v klidu vyřídila e-maily ještě před tím, než se ostatní dostanou do kanceláře. Šéf měl jako obvykle zpoždění, ale nechal na stole zapnutý telefon. Ne že by to bylo něco divného, často ho nechával všude možně a my ho občas museli upozorňovat, že mu někdo volá.
Tentokrát to ale zazvonilo, když jsem seděla u jeho stolu a zakládala dokumenty. Reflexivně jsem po telefonu sáhla a zvedla ho. Ani mě nenapadlo, že bych neměla. V první chvíli se ozvalo jen ticho, tak jsem řekla: „Haló?“ a už jsem chtěla dodat, že pan šéf tu ještě není, jenže na druhé straně se začal odvíjet monolog.
Monolog bez odezvy
Hlas patřil šéfovi. Evidentně omylem vytočil svoje pracovní číslo a volal a ani si toho nevšiml. Nejdřív mluvil, jako by se bavil s někým, ale pak jsem pochopila, že spíš mluví k sobě. Slyšela jsem, jak se rozčiluje nad nemehly v kanceláři, jak ho unavuje pořád řešit ty ženský, že je musí vodit za ručičku.
Do detailu popisoval, kdo mu včera lezl na nervy, jak je podle něj jedna kolegyně „tlustá kráva“ a o mně pronesl něco, co mě úplně uzemnilo: že prý bych se hodila spíš do kuchyně než do kanceláře a že je s podivem, že mě ještě nevyhodil. Seděla jsem tam s telefonem v ruce, srdce mi bušilo a ani jsem nedýchala. Vůbec jsem netušila, že takhle o nás mluví.
Končím
Před námi se vždycky tvářil mile, někdy až přehnaně přátelsky. Jeho slova ale byla zlá, pohrdavá a urážlivá. Když konečně přestal, položila jsem telefon zpátky na stůl a cítila, jak se mi svírá žaludek. Zbytek dne jsem už nebyla schopná se soustředit. Pořád jsem slyšela v hlavě, jak o mně mluví. Jak o nás všech mluví.
Večer jsem se doma dlouho převalovala a přemýšlela, co dělat. A pak jsem si uvědomila, že takovému člověku už nechci nosit kávu, psát reporty ani se mu snažit zalíbit. Druhý den jsem přišla, podala výpověď a beze slova odešla. Doteď si pamatuju tu chvíli u telefonu a díky ní jsem si uvědomila, že nejsem ochotná být pro někoho jen terčem posměchu.
