Článek
Každý víkend
Naše vnučka u nás dřív bývala skoro každý víkend. Spala v dětském pokoji, který jsme pro ni s dědou vybavili. Měla tam plyšáky, knížky, starou sbírka pohádek na DVD, kterou měla ráda. Pekli jsme spolu perník, chodili krmit kačeny a večer si povídali u čaje. Byla to naše malá tradice, na kterou jsme se těšili.
Jenže poslední dva měsíce nám dcera vždycky v pátek volala, že Anička buď nechce, nebo má jiný program. Nejdřív jsme si říkali, že má hodně kroužků nebo je unavená ze školy. Potom jednou přišla, protože pršelo a plán s kamarádkou jí odpadl. A tehdy při večeři, naprosto bez obalu, řekla: „U vás je to hrozně staromódní. Já tu být nechci.“
Nechápeme to
V první chvíli jsem nevěděla, co říct. S dědou jsme se na sebe podívali a jen mlčky pokračovali v jídle. Uvnitř mě to ale bolelo víc, než bych čekala. Tohle dítě jsme vodili za ruku, když se učilo chodit. U nás si hrála, když byla nemocná a nemohla do školky. A teď jí najednou připadáme staromódní.
Večer, když šla spát, jsem si musela odskočit do ložnice. Bylo mi úzko a cítila jsem se odložená. Jako kus nábytku, co už se nehodí do moderního bytu. Nebylo to ani tak kvůli tomu co řekla, ale že jí to přišlo tak samozřejmě jakoby by to bylo něco, co si dávno myslí, jen to zatím neřekla nahlas.
Změna je život
Druhý den jsme si s dědou řekli, že zkusíme něco změnit. Ne kvůli tomu, že bychom chtěli zapadnout do trendů, ale protože jsme pochopili, že vnučka vyrůstá v jiném světě. Vzali jsme ji do nové kavárny, kde mají limonády s ovocem a moderní zákusky. Doma jsme zapnuli streamovací službu a pustili si film, který znala ze školy.
A najednou jsme cítili změnu. Povídala o tom, co letí mezi spolužáky, ukazovala nám, co poslouchá za hudbu. Asi si dokážete představit, že se nám moc nelíbila, ale poslouchali jsme. Na konci víkendu řekla: „Bylo to fajn. Můžu přijít zase za čtrnáct dní?“ Ten víkend mi ukázal, že staromódní není špatné, ale pokud chceme být v životě svých vnoučat, musíme občas trochu pootevřít dveře novým věcem.
