Článek
Nejsem zdravá
O tom, že se mnou není něco v pořádku, jsem věděla už dlouho. Ráno jsem se budila s pocitem prázdnoty, jako by přede mnou stál nekonečný den bez smyslu. V práci jsem se usmívala, ale uvnitř jsem byla zlomená. Když jsem večer přišla domů, neměla jsem sílu ani pustit televizi, natož si uvařit nebo zavolat přátelům. Po několika týdnech, kdy jsem jen přežívala, jsem pochopila, že to sama nezvládnu.
S těžkým srdcem jsem se odhodlala zavolat své praktické doktorce. Bylo mi trapně, připadala jsem si slabá, že neumím být „normální“ jako ostatní. Do telefonu jsem se jí svěřila, že mám silné deprese, že se bojím vlastních myšlenek a nevím, jak dál. Očekávala jsem, že mě vyslechne, nabídne odbornou pomoc, nasměruje mě k psychiatrovi nebo psychologovi.
Nečekaná léčba
Jenže její reakce mě úplně odzbrojila. „Zkuste chodit na procházky. Čerstvý vzduch dělá divy. A hlavně se moc nezavírejte doma,“ řekla skoro odměřeně, jako kdyby šlo o běžné nachlazení. Seděla jsem s telefonem v ruce a cítila, jak mi tuhnou ruce i nohy. Procházky? To byla celá její pomoc? Já, která měla problém jen vstát z postele a dojít si pro vodu, jsem měla řešit svou temnotu procházkou kolem paneláků?
Přišlo mi, že mě vůbec nepochopila, že mé zoufalství zlehčila na úroveň lenosti. Místo úlevy jsem pocítila ještě větší bezmoc. Jako by mi tím řekla: „Neděláš dost, je to tvoje vina.“ A to bolelo. Následující dny jsem zkusila poslechnout. Přinutila jsem se jít ven. Ale každý krok byl utrpením. Lidé kolem vypadali normálně, smáli se, nakupovali, zatímco já jsem měla pocit, že jdu s obrovským kamenem na hrudi. Nezlepšilo se nic. Naopak, připadala jsem si ještě víc sama.
Návštěva odborníka
Po několika týdnech mi došlo, že jestli chci přežít, musím vzít věci do vlastních rukou. Sama jsem se objednala k psychiatrovi, přestože čekací doba byla dlouhá a musela jsem se překonat. Bylo to těžké rozhodnutí, ale nakonec mi otevřelo dveře k léčbě, která mi skutečně pomohla.
Dnes už vím, že procházky mohou být užitečné, ale jako doplněk, ne jako hlavní „léčba“ deprese. Vzpomínka na ten telefonát mě ale dodnes bolí. Byla to chvíle, kdy jsem se poprvé odvážila přiznat, že jsem na dně, a místo pomoci jsem dostala jen prázdnou radu. Ta zkušenost mě naučila dvě věci. Za prvé, že ne každý lékař umí slyšet a chápat. A za druhé, že pokud chceme z té nejhlubší tmy ven, musíme sami hledat ty, kteří nám skutečně podají ruku.
