Článek
Sny na dluh
Když jsme si s manželem před rokem brali hypotéku, byli jsme nadšení. Byt, který jsme našli, nebyl sice úplně podle našich představ, ale říkali jsme si, že hlavní je mít vlastní domov. Po dlouhých měsících hledání a vyřizování jsme konečně podepsali smlouvu a nastěhovali se. Všechno vypadalo nadějně, měli jsme spočítané splátky, pečlivě rozvržený rozpočet a plán, že když budeme trochu šetřit, všechno zvládneme.
Jenže po roce přišla studená sprcha. Splátka, která ještě donedávna byla těžko, ale přece jen zvládnutelná, najednou vyskočila do výše, která převyšuje naše příjmy. Seděli jsme spolu u stolu, dívali se na čísla a oba jsme mlčeli. Bylo to absurdní, náš společný sen se během několika měsíců změnil v noční můru. Zatímco ceny energií a potravin rostou, naše výplaty zůstávají stejné. A banka nezná slitování.
Každodenní strach
Od té chvíle žijeme v neustálém napětí. Každý měsíc je boj, jestli dáme dohromady dost peněz, abychom vůbec mohli poslat splátku. Vzdali jsme se dovolených, omezili výdaje na minimum a přesto je to pořád málo. Někdy se přistihnu, že ani pořádně nespím, protože se mi hlavou honí jen otázka: „Co bude dál?“ Myšlenka, že bychom mohli přijít o byt, mě děsí víc než cokoli jiného.
Napětí se bohužel začalo promítat i do našeho vztahu. Občas se s manželem pohádáme kvůli maličkostem, protože v nás obou dřímá strach a bezmoc. Já mu vyčítám, že jsme se do tak velkého závazku pustili, on zase říká, že jsem měla víc přemýšlet. Pravda je ale taková, že jsme oba chtěli to samé. Jen jsme netušili, že naše rozhodnutí nás dostane na pokraj sil.
Hledání řešení
Začali jsme se ptát známých, hledat rady u finančních poradců, zjišťovat, jestli existuje možnost refinancování. Každá možnost, která se objeví, nám připadá jako záchranné lano, ale zatím se žádné pevné řešení nerýsuje. Přesto věřím, že to nějak zvládneme. Musíme, nejen kvůli sobě, ale i kvůli dětem, které si zaslouží stabilní domov, ne rodiče, kteří se každý večer hádají nad účty.
Možná je naivní doufat, že se situace zlepší. Ale přesto se snažím věřit, že tenhle těžký rok jednou vezmeme jako lekci. Že si budeme víc vážit toho, co máme, a že nás krize nakonec spojí místo toho, aby nás rozdělila. I když teď to vypadá, že jsme na dně, pořád v sobě cítím kousek naděje, že najdeme cestu ven.
