Článek
Jen pětka. Nebo spíš konec světa?
Všechno to začalo naprosto obyčejně. Matematika, druhá třída, látka o jednotkách délky. Kluk jménem Míša (jméno měním, protože jsem slušná) opakovaně nezvládal ani převést metry na centimetry. Čtyři týdny v kuse měl všechny výsledky špatně, přestože jsme to probírali snad šestkrát, dělali jsme pomůcky, pexeso, písničky, všechno. Tak jsem mu dala pětku. Protože co jiného mám jako učitelka udělat?
Jenže ouha – ještě ten den se mi na Facebooku objevila zpráva od jeho maminky. A pak další. A pak vlna komentářů pod fotkou z výletu, že „šikanuju děti“ a „měla bych změnit profesi, když neumím pochopit, že každé dítě je jiné“. Měla jsem to přejít. Ale nepřešla jsem.
Co je to za svět, kde má pravdu vždycky dítě?
Začalo to být osobní. Lidi si mě našli i na Instagramu, psali mi do zpráv, že „takovým by měli zakázat pracovat s dětmi“, posílali výňatky ze školního řádu (mimochodem špatně interpretované), dokonce jedna paní poslala mému řediteli e-mail, že „se bojí o duševní zdraví svého syna, protože ve třídě působí paní učitelka, která rozsévá strach“.
A Míša? Ten si ve škole chodí vesele jakoby nic, usmívá se, dokonce si se mnou povídá. Ne, nebrečí pod lavicí. Ale jeho rodiče to tak prostě potřebují vidět. Udělat ze mě tu zlou. A co je nejhorší? Část ostatních rodičů se přidala. Ne kvůli tomu, co se stalo, ale prostě proto, že taky mají doma „citlivé dítě“ a chtěli by, aby škola byla jen pohlazení a samá pochvala.
Dala jsem pětku. A vlastně to stálo za to.
Chvíli jsem z toho byla fakt špatná. Vážně. Ležela jsem večer v posteli a přemýšlela, jestli má tohle povolání ještě nějaký smysl. Ale pak mi došlo něco důležitého.
Pětka není trest. Je to zpětná vazba. A když dítě neumí metr, tak prostě nemůže dostat jedničku jen proto, že je mu sedm a jeho maminka je na Facebooku hodně aktivní. Ne, nebudu učit podle toho, kdo má jak ostré lokty na sociálních sítích.
A jestli je tohle ten důvod, proč jsem si za poslední týdny vyslechla všechno od „chladné úřednice“ po „frustrovanou hysterku“, tak ať. Protože když budu rozdávat jedničky ze soucitu, nenaučím nikoho nic. A děti, které se snaží a učí se, budou za hlupáky.
A víte co? Míša dostal o týden později dvojku. Protože se začal snažit. Možná kvůli té pětce. Možná kvůli tomu, že měl konečně jasný rámec. Možná jsem mu tou špatnou známkou paradoxně pomohla víc než jeho máma stovkou komentářů.
