Článek
Když se rozednívá nad Máchovým krajem, slunce váhavě klouže po temných lesích a probouzí tichou krajinu. Z dálky se nad kopci zvedá silueta, kterou nelze přehlédnout, hrad Bezděz. Dvě věže, spojené zubatými hradbami, se tyčí jako zkamenělí strážci dávných dob. Kdo se k nim vydá, brzy pochopí, že sem člověk nepřichází jen kvůli výhledu. Přichází za příběhem, který se zde psal kamennými písmeny, ohněm i tichem.
Zrození královského hradu
Hrad Bezděz nechal kolem roku 1264 vystavět český král Přemysl Otakar II., zvaný „železný a zlatý král“. Vybral si místo, které bylo nejen strategicky výhodné, ale i symbolicky silné. Čedičový vrch o nadmořské výšce 602 metrů se tyčí jako kužel nad rovinou Máchova kraje. Z jeho vrcholu je vidět až k Ještědu, Ralsku i Bezděckému údolí.
Přemysl chtěl postavit pevnost, kterou nikdo nedobude. Hrad byl proto vybudován v duchu vrcholné gotiky a s neobvyklou důmyslností. Vstupní brána byla chráněna dvojím opevněním, strmé schodiště vedlo k nádvoří, kde se nacházela královská kaple svatého Michaela Archanděla, dodnes jedna z nejcennějších gotických staveb v Čechách. Zdi byly silné, okna úzká, vše podřízeno obraně. A přesto právě tyto zdi se brzy staly vězením.
Místo moci se mění v žalář
Rok 1278 přinesl zlom. Král Přemysl Otakar II. padl v bitvě na Moravském poli a jeho malý syn, Václav II., se stal zajatcem ve vlastním království. S matkou, královnou Kunhutou Uherskou, byl držen právě na Bezdězu.
Z hradu, který měl být symbolem síly, se stal žalář malého krále. Dny plynuly v tichu a obavách, za hradbami vládl Ota Braniborský. Kunhuta podle pověstí plakala u oken kaple a modlila se za syna. Nakonec byla odvezena a Václav putoval do braniborského zajetí. Když se po letech stal králem, na Bezděz se už nikdy nevrátil.
Lidé si vyprávěli, že od těch dob se po chodbách hradu objevuje duch bílé paní, údajně Kunhuta sama. V noci prochází kaplí, její kroky prý tlumeně zní po kamenné dlažbě a v tichu je slyšet její nářek. Mnozí návštěvníci tvrdí, že při večerních prohlídkách cítili chlad, jaký nepochází jen z kamene.
Zkáza, znovuzrození a mniši
Po smrti Přemyslovců střídal Bezděz majitele. Během husitských válek se stal na čas útočištěm katolické šlechty, později byl několikrát obléhán. Ačkoliv nebyl nikdy dobyt, vyhořel a chátral.
V 17. století se stal hrad duchovním útočištěm. V roce 1627 jej získali benediktini z Montserratu a proměnili jej v poutní místo. Z věží se rozezníval zvon, kaple znovu ožila zpěvem a modlitbou. Hradní nádvoří se stalo místem procesí, kde se lidé z celé země klaněli svatému Michaelu.
Jenže idyla netrvala věčně. Císař Josef II. v roce 1785 klášter zrušil a mniši odešli. Bezděz osiřel a pustl. Lidé si vyprávěli, že hrad se brání zapomnění, kdo se odvážil odnést odtud kámen, toho prý pronásledovalo neštěstí.
Romantici a objev ztracené krásy
Až v 19. století přišlo znovuzrození, jiné, než by si středověcí stavitelé představovali. Romantici, okouzlení gotikou, začali znovu objevovat kouzlo ruin. Karel Hynek Mácha putoval kolem Bezdězu pěšky, často sám. V zápisníku si poznamenal
„Z Bezdězu viděti svět, jak jej stvořil Bůh – veliký, tichý a smutný.“
Jeho Máj nese ozvěnu tohoto kraje, melancholie, voda, lesy, mlhy. Mácha v Bezdězu viděl ztělesnění pomíjivosti i velikosti lidských snů. Od té doby se sem sjížděli poutníci, malíři a básníci. Josef Mánes sem prý kreslil studie krajiny, a hudební skladatelé z kraje čerpali inspiraci pro svá díla.
Pověsti a tajemství Bezdězu
Hrad, který nikdy nepadl do rukou nepřátel, si uchoval i svá tajemství. Jedna z legend vypráví o pokladu Přemysla Otakara II., který měl být ukryt hluboko v hradní studni. Kdo se jej pokusí získat, má slyšet hřmění a nářek z podzemí. Další pověst hovoří o pouti za zázračným uzdravením, když sem prý v 17. století přivedla matka svého slepého syna a ten se u kaple pomodlil, zrak se mu vrátil. Dodnes sem lidé přicházejí s přáním, které si potichu vysloví v kapli sv. Michaela. Mnozí tvrdí, že zde cítí zvláštní klid, jiní spíš respekt.
Bezděz dnes
Dnes je hrad národní kulturní památkou, kterou spravuje Národní památkový ústav. Cesta na vrchol vede po kamenité stezce lesem, výšlap není dlouhý, ale strmý. Kdo vystoupá, bude odměněn výhledem, který bere dech, na jihu se třpytí Máchovo jezero, v dálce se táhne hřeben Lužických hor a v mlze se objevují siluety hradů Ralsko, Houska a Jestřebí.
Bezděz láká nejen milovníky historie, ale i turisty, fotografy a filmaře. Na nádvoří se konají noční prohlídky s hudbou, historické slavnosti, poutě svatého Michaela, ale i letní koncerty. Kdo sem přijde v noci, slyší, jak vítr hučí mezi hradbami a v dálce houká sova. Hrad ožívá, ne halasem, ale ozvěnou času.
Krajina kolem hradu
Okolí Bezdězu stojí za samostatný výlet. V jeho stínu se rozkládá Máchovo jezero, uměle vytvořené v 19. století z rybníka Velký Dokeský. Dříve se mu říkalo „Břehyňský rybník“ a sahalo až pod hradní svahy. Kolem vede řada turistických stezek, například Máchova cesta, která spojuje Mělník s Českou Lípou.
V blízkosti hradu leží i obec Bezděz, kde se nachází malé muzeum a tradiční hospůdka. V letních měsících zde často parkuje historický vlak z Mladé Boleslavi, nostalgie, která ke hradu dokonale patří.
Bezděz, hrad, který přežil
Bezděz nikdy nepadl, nikdy nezmizel. Odolal válkám, ohni, lidem i času. Když se dnes postavíte na horní ochoz královské věže a díváte se dolů, ucítíte zvláštní klid. Lesy pod vámi šumí, ptáci krouží v kruzích, a vy si uvědomíte, že tohle místo není jen hromada kamení.
Bezděz je paměť české země. Hrad, který vypráví o moci i pokoře, o víře, o básnících i o lidech, kteří sem přicházejí hledat kousek ticha.
A až se budete večer vracet dolů po kamenných schodech, možná ucítíte lehký vánek, který projde kolem vás, a s ním i šepot dávných králů.
---
Zajímavosti
Bezděz nikdy nebyl dobyt, přesto několikrát vyhořel.
Kaple sv. Michaela byla inspirací pro mnohé gotické stavitele 13. století.
Odtud je vidět i na hrad Housku, spjatý s legendou o bráně do pekel.
Karel Hynek Mácha hrad popsal ve svých zápiscích jako „místo, kde končí svět a začíná báseň“.
Název „Bezděz“ má pravděpodobně původ ve slově „bez děd“, tedy bezděčný, opuštěný.
