Článek
Brzké ráno, šli jsme podél Berounky a svět kolem nás se pomalu probouzel, jako by nikam nespěchal. Voda byla hladká, jen občas ji rozřízl kruh od ryby nebo stín větve. Stezka se držela těsně u skály, místy tak úzká, že jsme šli za sebou a slyšeli jen vlastní dech a šustění listí.
„Cítíš to?“ zeptala se Eliška tiše. „Co?“ „Že tady je to jiný. Jako by ten les věděl víc než my.“ Usmál jsem se. „Tohle je Český kras. Tady má všechno paměť. I kámen.“
Šli jsme dál, kolem nás se začaly objevovat první vápencové kameny. Bílé skvrny mezi zelení, ostré hrany, které prozrazují, že tahle krajina vznikla z usazenin dávného moře v prvohorách. Na slunných svazích se držely suchomilné trávy, mateřídouška voněla pod nohama a mezi kameny se krčily nízké keře. Všechno působilo křehce a přitom odolně.

Cesta podél Berounky
„Podívej,“ ukázala Eliška. „Tohle fakt nevypadá jako běžnej les.“ „Nevypadá,“ přikývl jsem. „Tady rozhoduje vápenec, sucho a slunce. Kdo to nevydrží, ten tu není.“
Pak se les rozestoupil. A před námi se otevřel lom Alkazar. Nebyl to jen pohled. Byl to překrásný pohled.
Stěny vystřelily vzhůru, světlé, členité, rozdělené do etáží podle toho, jak se lom ve 20. století postupně těžil. Místy hladké, jinde rozlámané, s římsami, kde se dnes drží keře a tráva. Nad námi se ozvalo cinknutí kovu.
„Vidíš ho?“ ukázala Eliška. Vysoko nad námi se pomalu posouval lezec. Malá postava na obrovské stěně. „Jo. Tady mají stěny, kterým říkají Český Matterhorn,“ řekl jsem. „To sedí,“ vydechla.

Alkazar
Chvíli jsme stáli a jen sledovali, jak se pohybuje. Každý krok promyšlený. Každé chycení jisté.
„A ty štoly?“ otočila se na mě. „Budou tady někde.“ Našli jsme vstup. Temný otvor ve skále, který si člověk všimne až na poslední chvíli.
„Máš čelovku?“ zeptala se. Usmál jsem se a sáhl do batohu. „Bez ní bych sem nešel.“ Nasadil jsem si ji a svět se zúžil do úzkého kuželu světla. Eliška si rozsvítila taky.
„Tak jdem,“ řekla, ale hlas měla o něco tišší než předtím. Uvnitř nás okamžitě obklopil chlad. Stěny byly vlhké, místy se leskly a voda pomalu stékala dolů. Světlo čelovky kreslilo po kameni ostré stíny.
„Tyhle chodby jsou z těžby,“ řekl jsem potichu. „A za války se tu připravovalo rozšíření pro podzemní výrobu. Říkali tomu Kalkstein. Nakonec z toho ale nic velkého nebylo.“

Štola
„Je zvláštní, jak to tu zůstalo,“ řekla Eliška a posvítila do jedné z bočních chodeb.
Šli jsme pomalu. Každý krok zněl hlasitěji, než by měl. Ozvěna se vracela zpátky a člověk měl pocit, že ho někdo sleduje.
„Slyšíš to?“ zašeptala.
Zastavil jsem se. „Jo.“ Nad námi se něco pohnulo. Krátké zašustění, skoro nepostřehnutelné. „Netopýři,“ řekl jsem tiše. „Tady mají ideální podmínky. Klid, stálou teplotu, tmu. V Českém krasu jich zimuje hodně druhů.“
Eliška se instinktivně přikrčila. „Tak to mi stačí.“ „Jo. Tohle není místo, kde se zdržovat.“
Otočili jsme se a šli zpátky ke světlu. Když jsme vyšli ven, slunce nás na chvíli oslepilo a teplo bylo skoro překvapivé.
„Tohle místo má fakt dvě tváře,“ řekla „A obě stojí za to,“ odpověděl jsem.

Netopýři
„Tak kam teď?“ „Na Tetínské skály.“ Výšlap nás rychle umlčel. Kopec byl prudký a les kolem nás zhoustl. Pak se najednou otevřel.
A my tam stáli. Vítr, prostor, výška. Pod námi se Berounka stáčela mezi lesy, skály padaly dolů a krajina Českého krasu se rozprostřela do dálky v barvách kamene a zeleně.
„Tohle…“ vydechla Eliška. „Tohle je mazec.“
Z horní hrany skal se ti otevře široký pohled do údolí uvidíš řeku, jak se vine mezi lesy a skalními stěnami. Ten kontrast klidné vody dole a bílých vápencových skal nahoře je fakt silný.
Sedli jsme si na hranu. Vítr voněl suchou trávou, zahřátým kamenem a něčím starým, co nejde pojmenovat.
„Tady bych klidně zůstala,“ řekla. „To bys ale přišla o keš.“ Podívala se na mě. „Tak kde je?“Někde tady.“
Sešli jsme kousek stranou. Kameny pod nohama klouzaly, keře nás škrábaly. „Nic tu není,“ zamumlala. „Ale je. Jen to musíš vidět jinak.“

Tetín
Zastavila se a dlouho se dívala kolem.„Počkej… tenhle kámen.“ „Jo?“ „Je nějak moc… upravenej.“ Odsunula ho. A pod ním krabička. „Máme ji!“ zasmála se.
Otevřel jsem ji. Logbook byl trochu ošoupaný, ale suchý. Listoval jsem stránkami.
„Hele… starý zápisy. Tahle keš už něco pamatuje.“ „Kolik lidí tady sedělo jako my,“ řekla tiše. „A každý si odnesl něco jinýho.“ Zapsali jsme se a krabičku vrátili zpátky. Pak jsme si znovu sedli na okraj skály.

Vyhlídky
Pod námi řeka, kolem nás vápencová krajina, která vznikala stovky milionů let. Jeskyně ukryté ve skále, netopýři ve tmě, rostliny, které přežijí tam, kde by jiné dávno uschly.
„Víš co?“ řekla po chvíli Eliška. „Co.“ „Tohle není výlet.“ Podíval jsem se na ni. „Tohle je místo, kde si člověk uvědomí, jak je malej.“ Chvíli jsem mlčel. „A jak je to dobře,“ řekl jsem nakonec.
Seděli jsme tam ještě dlouho. A dolů se nám vůbec nechtělo…






