Článek
Autobus z Prahy měl odjíždět normálně. Což je v dopravní hantýrce pojem asi tak spolehlivý jako předpověď počasí na tři dny dopředu.
Na zastávce jsme stáli čtyři. Slamák, Sysel, Drákula a já. Batohy nacpané tak, že by se do nich nevešla ani špatná nálada, klasická výbava lidí, co si dobrovolně jedou znepříjemnit víkend do lesa. Obloha šedivá, vzduch studený, ráno nevlídné. Takže ideální vandrovní kulisa. Autobus nikde.
Minuty ubíhaly, nálada klesala a když se ten plechový zázrak konečně objevil, bylo jasné, že dneska si vesmír vybral nás. Už z dálky se ozývaly zvuky, které by člověk čekal spíš od rozpadlé pračky než od veřejné dopravy. Dunění, chrastění, cosi kovově umírajícího.
Slamák se na to zadíval a pronesl památnou větu. „Jestli tohle dojede do Zahrádek, přestanu nadávat na České dráhy.“ Nedojal tím nikoho, ale pobavil všechny.
