Fáberka. Deka přes rameno a vandr k Vltavě

Jsou místa, která člověk projde za hodinu a za týden už si nevzpomene, kudy vlastně šel. A potom jsou místa, kde stačí sejít z cesty, podívat se mezi stromy a najednou máte pocit, že jste přišli někam, kde už před vámi někdo byl, někdo tu seděl u ohně, někdo tady spal pod dekou a ráno si vařil kafe v ešusu, zatímco dole pod ním hučela Vltava. Fáberka u Štěchovic patří právě k těm druhým a pro člověka, který má rád starý tramping, je to místo, kolem kterého se nedá jen tak projít.

Dneska tady člověk vidí hlavně Štěchovickou přehradu a lesy kolem ní, jenže když si uvědomíte, co bylo pod tou vodou předtím, začne najednou ta krajina vypadat úplně jinak. Bývaly tu Svatojánské proudy, divoká část Vltavy, která dala jméno celému kraji a která byla pro první trampy něco jako zaslíbená země. Z Prahy se sem dalo utéct na víkend, člověk si hodil přes rameno deku, do kapsy strčil pár korun, do batohu ešus a něco k jídlu a mohl vyrazit. A když měl štěstí, našel tady kamarády.

Fáberka ale původně Fáberkou nebyla. Na místě, kde se dnes pod přehradou do Vltavy vlévá potok, bývalo staré vodácké tábořiště. První trampové ho objevili už za první světové války a původně bezejmenný potok pojmenovali Yukon. Stejné jméno dostal i jejich kemp a později první bouda, která u řeky vyrostla.

Tohle pojmenovávání míst mělo u trampů svoje kouzlo. Člověk přijde někam, kde před ním skoro nic není, a najednou je z obyčejného potoka Yukon, z fleku v lese osada a z několika kamarádů parta, která má svoje místo. Žádný úřad k tomu nepotřebujete, stačí pár lidí, oheň a chuť vracet se tam.

A tramp se vrací. To je možná nejdůležitější věc, kterou člověk pochopí, když začne číst staré cancáky. Jednou někde přespíte a řeknete si, že je tam hezky. Podruhé už víte, kudy se jde. Potřetí tam znáte každý kámen. A po nějaké době už tomu místu říkáte „náš flek“. Přesně takhle se rodily trampské osady.

Na Yukonu postupně přibývaly sruby a osada se rozrůstala. Některé z těch starých staveb ve stráních na obou březích Yukonu se zachovaly dodnes.

A potom do toho příběhu vstoupil Fábera. Převozník. Člověk, který znal Vltavu a lidi kolem ní. Provozoval přívoz přes řeku a na druhém břehu měl dřevěnou kantýnu. Právě tam se scházeli trampové a podle dobového svědectví se tam zpívaly i první trampské písničky.

A teď si zkuste představit takovou kantýnu před sto lety. Žádná hospoda s televizí v rohu, žádné jídelní lístky a žádné „dáme si točené“. Dřevěná bouda u Vltavy, kolem les, řeka a parta lidí, kteří přišli z Prahy s dekou přes rameno. Jeden možná právě dorazil, druhý už tam seděl od rána a třetí se snažil přesvědčit ostatní, že cestu přes skály zná lépe než oni, přestože se po ní naposledy vydal před dvěma lety.

Tohle se za těch sto let vlastně moc nezměnilo. Vždycky se najde někdo, kdo cestu zná. A vždycky se ukáže, že ji nezná.

Fábera se stal součástí tohohle světa natolik, že jeho jméno nakonec přešlo i na celou osadu. Jenže v té době se už nad Svatojánskými proudy začínal stahovat mrak.

Pod osadou, kde už řeka nebyla tak prudká, bývaly v létě zakotvené trampské hausbóty. Nejznámější z nich se jmenoval Oregon a podle něj dostalo přístaviště jméno Oregon City.

To muselo být něco. Trampové nahoře ve srubech, další dole u vody, hausbóty zakotvené u břehu a večer se všechno postupně slilo dohromady. Někdo přinesl kytaru, někdo něco k jídlu… Možná právě z takových drobností vznikaly příběhy, které se potom přenášely z jednoho ohně k druhému. Tehdy měl tramp hlavně paměť. A cancák.

Fábera zemřel 29. července 1939. Dobový článek popisuje, že se mu při shrabování sena udělalo nevolno, zhroutil se a zemřel na srdeční příhodu. Pohřben byl na štěchovickém hřbitově. Je to zajímavý okamžik v historii tohohle místa, protože právě v roce 1939 už byla zahájena stavba Štěchovické přehrady.

Fábera tedy ještě žil v době, kdy staré Svatojánské proudy existovaly, ale už se schylovalo k jejich konci. Přehrada potom změnila všechno. Vltava se zvedla a pod hladinou zmizely peřeje, kameny, cesty a místa, která znaly generace vodáků a trampů. Zmizel svět, který už dnes člověk neuvidí.

A možná právě proto je tak zvláštní stát nahoře u Fáberky a dívat se dolů na klidnou hladinu. Člověk ví, že tam někde pod ní byla řeka, která rozhodně klidná nebyla.

Yukon ale nezmizel. Osada zůstala ve svahu a v roce 1967 dostala jméno Na Fáberce, podle legendárního převozníka.

Některé staré sruby přežily a spolu s nimi přežil i kus atmosféry, kterou si dnes můžeme jen představovat. A právě tady mám na starém trampingu rád jednu věc. Nemusí po něm zůstat žádný velký pomník. Někdy stačí bouda..Nápis na stromě. Starý cancák.

Nebo jenom jméno, které někdo před desítkami let vymyslel u ohně. Yukon. Oregon City. Fáberka. Každé z těch jmen něco znamená, pokud člověk zná jejich příběh.

Když jsem byl mladší, připadalo mi úplně normální vyrazit někam s batohem a moc neřešit, kde večer skončíme. Dneska už člověk ví, že kolena nejsou z gumy a že ráno se vstává podstatně hůř než kdysi, ale ten zvyk pořád zůstává. Podívat se do mapy, najít nějaký starý flek a říct si, tam jsme ještě nebyli. A Fáberka je přesně místo, kam se člověk chce vrátit.

Ne proto, že by tam byla nějaká světová atrakce. Ale proto, že když stojíte mezi starými sruby a podíváte se směrem k přehradě, začnete si představovat ty, kteří tu byli před vámi. Kluka s dekou přes rameno. Chlapa s usárnou. Kamarády u ohně. Fáberu u přívozu. Hausbót dole u řeky. A večer někde z dálky kytaru.

Možná hráli dobře. Možná hráli příšerně. To je vlastně jedno. U trampského ohně se nikdy nehodnotilo podle konzervatoře. Hlavní bylo, že se zpívalo.

A když pak člověk sedí někde u ohně dnes, slyší praskat dřevo a nad hlavou má stejný les jako ti, kteří sem chodili před sto lety, uvědomí si jednu docela obyčejnou věc.

Tramping se změnil. Vybavení se změnilo. Boudy se změnily. Vltava se změnila. Ale potřeba na chvíli zmizet z města, sednout si s kamarády k ohni a mít před sebou celý víkend pořád ještě zůstala.

A možná právě proto mají staré osady pořád svoje kouzlo. Fáberka není jenom pár starých srubů nad přehradou. Je to místo, kde se potkává dnešní svět s tím starým.

Stačí se na chvíli zastavit a představit si, že místo klidné hladiny dole pod vámi ještě pořád teče stará Vltava, v peřejích se láme voda, u břehu houpe Oregon a někde u kantýny sedí Fábera.

A někde opodál už čeká parta kamarádů. Protože večer bude oheň..A když máte štěstí, někdo vytáhne kytaru..A to je důvod, proč se na taková místa člověk vrací. Ne kvůli tomu, co tam všechno je. Ale kvůli tomu, co tam pořád ještě dokáže vidět…

---

Tramping nebyl jen o osadách a srubech, ale hlavně o kamarádech, se kterými člověk vyrážel na vandr. Někdy stačila deka, pár věcí v usárně a místo, kde se dalo večer přespat pod širákem. Ráno se sbalilo, zahladily se stopy a šlo se zase dál. Osady zůstávaly, lidé se měnili, ale vzpomínky na společné večery u ohně zůstávaly. A tramping? Ten žije mezi generacemi dodnes a já věřím, že ještě dlouho žít bude.

Svatojánské proudy , vzpomínky kamarádů, Cancák Kamaráda Buřta, Štěchovická přehrada, Fabera