Článek
Když člověk stoupá z Oldřichovského sedla vzhůru mezi staré bučiny, cítí, jak mu s každým krokem mizí svět dole v údolí. Šum aut postupně utichá, signál mobilu ztrácí sílu a naopak sílí to, co trampové odjakživa hledají, ticho, vůně lesa, vítr v korunách a pocit, že tu nahoře čas běží podle vlastních pravidel. A právě uprostřed tohohle světa, na místě, kde se setkává duch hor s lidskou potřebou sdílet příběhy, stojí hospoda, která se stala legendou, Hausmanka U Kozy.
Nevypadá jako moderní turistická bouda. Kdybys ji hledal podle blikajících reklam nebo naleštěných cedulí, minul bys ji. Ale kdo ví, kam jít, ten ji najde snadno. Stačí sledovat stezku vyšlapanou botami tisíců turistů, horalů, cyklistů, ale hlavně trampů, kteří sem míří s kytarou přes rameno a s touhou potkat staré známé.
A když se před tebou konečně objeví srubová stavba se zvětralými trámy a starým nápisem Hausmanka, možná si položíš stejnou otázku jako mnoho lidí před tebou: "Kdo ji vlastně tak pojmenoval? A proč U Kozy?"
Hausmann, starý hajný a první příběhy.
Příběh Hausmanky je starší, než by se mohlo zdát. Nezačal u piva, u trampské písně ani u ohnivého vyprávění. Začal u hajného jménem Franz Hausmann. Byl to člověk pevný jako starý smrk, říkali pamětníci. Les měl v malíku, znal každou pěšinu, každý kámen a kmen. Hájovna, která stála na místě dnešní hospody, byla jeho domovem, a domovem i pro všechny, kdo tudy putovali do hor.
Hausmann zemřel v roce 1964, ale jeho jméno zůstalo. Když se později začalo mluvit o tom, že by stará hájovna mohla být proměněna v hospodu, nikdo vlastně nepřemýšlel nad jiným názvem. Prostě to byla Hausmanka, a basta.
Někteří říkali, že v těch starých trámech pořád zůstala jeho přísnost i dobrota, jeho tichá radost z lesa. Ať už je to pravda nebo ne, jisté je, že kdo do Hausmanky vstoupí, často má pocit, že vchází do místa, které má ducha. A duch starého horala, kterého možná občas zahlédneš koutkem oka, by se sem dobře hodil.
Koza, tramp, který udělal z hájovny legendu
Ale kdyby zůstala jen u hajného, byla by dnes Hausmanka možná jen jednou z mnoha opuštěných budov v horách. Potřebovala někoho, kdo do ní vnese život. A tím někým byl Pepa Heindorfer, tramp, muzikant, dobrák a člověk, který si vysloužil přezdívku Koza.
Jak ke jménu přišel? To už se dnes vypráví v tolika verzích, že kdo ví, kde je pravda. Jedni tvrdí, že měl kdysi kozu, která ho následovala na každou toulku. Druzí přísahají, že na jedné osadní potlachové soutěži zapomněl text trampské písně a místo něj nepřetržitě bečel. A třetí tvrdí, že to bylo prostě proto, že měl vždycky vousy „jak horská koza“. Ale ať už to bylo jak chce, důležité je něco jiného. Koza vzal starou hájovnu, vymetl pavučiny, zatopil v kamnech, opravil střechu a otevřel dveře. Ne jako podnikatel, ale jako tramp. Bez velkých plánů, bez tabulek a marketingu. Jen s tím, že chce místo, kde se budou lidi cítit doma.
A tak vznikla Hospoda U Kozy, místo, které nikdy nemělo být jen podnikem. Místo, které se mělo stát útočištěm. A to se stalo.
Atmosféra, která se nedá napodobit
Co dělá Hausmanku tak výjimečnou? Není to luxus, to bys hledal jinde. Je to atmosféra. Zvláštní směsice smrkového dřeva, kouře z kamen, chutě teplého guláše a zvuku kytar, které tu často rozezní víkendová odpoledne i noci. Přijdeš dovnitř a jako první tě praští do nosu směs dřeva, vařícího se masa a pryskyřice. Ne vonné svíčky. Ne klimatizace. Prostě hory v jejich nejčistší podobě.
Za pultem vidíš Kozu, velkého chlapa s úsměvem a rukama tak širokýma, že bys v nich klidně mohl štípat dříví. Přijde k tobě, podá ti pivo tak přirozeně, jako kdyby ti podával vlastní příběh, a ještě než se napiješ, už tě zve, abys usedl mezi ostatní. A tady se dějí věci. Ti, kdo se nikdy neviděli, si vyprávějí, jako by se znali deset let. Lidi od práce, muzikanti, horolezci, místní, turisté a především trampové. Najednou to není hospoda, ale společenství. A když někdo vytáhne kytaru a ozve se první tón některé z klasik, sedne si i ten největší bručoun. Protože tady, u Kozy, se nehraje na to, kdo je kdo. Hraje se na to, kdo má srdce otevřené.
Cesta k Hausmance, přes kameny, kořeny a bučiny
Aby ses sem dostal, musíš vystoupat pořádný kus kopce. Staré „Jizerskohorské bučiny“, dnes chráněné území, nejsou jen kulisou. Jsou jedním z nejvzácnějších lesních komplexů ve střední Evropě, buky tak staré, že jejich kořeny pamatují doby, kdy trampové ještě nebyli ani v plenkách. Když stoupáš nahoru, slyšíš svist větru v korunách. Každý krok zní jinak, podle toho, jestli šlápneš na kořen, na kamínek nebo na měkkou lesní hrabanku. Ptáci jsou tu střídmější, jak to v bukových lesích bývá. Ale občas zahlédneš datla, občas lišku. A když půjdeš brzy ráno, můžeš mít štěstí i na srnce nebo jelena. Je to kraj, který vždycky lákal romantiky. A trampové, ti sem patří odjakživa. Mnoho jizerskohorských osad mělo tuto stezku jako svou „bránu“. A dnes, když sem jdou starší trampové, často vzpomínají na to, jak tu kdysi trávili mládí, jak se tady rodily písně, lásky i kamarádství.
Staré příběhy, které se tu vypravějí
Když se posadíš v Hausmance, najde se vždy někdo, kdo začne vyprávět. A mistr vyprávění je samozřejmě sám Koza. Vypráví třeba o tom, jak jednou v zimě zůstala hospoda zcela odříznutá od světa. Cesty zaváté, sníh až po pas. Elektřina šla, nešla, šla, nešla. Ale trampové, ti si cestu vždycky najdou. A tak se jednoho večera objevila skupinka pěti muzikantů, celí zmrzlí, ale s kytarami. Koza jim navařil horký čaj s rumem, rozmrazil ruce nad kamny a hrálo se až do rána. Prý to byla nejtišší noc v Jizerkách, protože když se zpívá, i vítr zmlkne. Nebo jiný příběh, o cyklistovi, který sem přijel poprvé a řekl, že dá jedno pivo a hned jede dál. Tři hodiny poté seděl v teplé místnosti, z ramen mu stékala voda z deště, a zpíval „Rikatádo“ s partou, kterou do té doby neznal. Když pozdě večer odcházel, řekl, „Ten kopec dolů bude dneska snad ještě prudší než nahoru.“
Takových příběhů tu zaznívá nespočet. A každý je jiný. Ale dohromady tvoří jeden velký, společný příběh, příběh Hausmanky.
Okolní svět, lomy a skály
Nedaleko Hausmanky je místo, které znají nejen trampové, ale i lezci. Malý lom, který v zimě slouží jako tréninková oblast pro lezení na ledu. Jakmile teploty klesnou, začnou se na skalách tvořit ledové rampouchy. Lezci sem chodí s cepíny, mačkami a provazem, zatímco kolem se povalují sněhové vločky. Když máš štěstí, můžeš tu potkat i dvojici starých horalů, kteří si pamatují doby, kdy bylo lezení v Jizerkách ještě tak trochu „načerno“. „Tenhle kus ledu,“ říkají, „držel jenom díky zázraku, že jsme tenkrát nespadli.“ A přesto se k tomu místu vracejí. Lomy a skály kolem Oldřichova mají zvláštní kouzlo. Člověk si v nich připadá maličký, podřízený křídlu přírody. Možná proto sem chodí ti, kdo potřebují na chvíli vypnout svět a zapnout vlastní instinkty.
A když dokončíš lezení nebo dlouhou túru a zamíříš zpět k Hausmance, čeká tě teplé jídlo, praskání kamen a parta lidí, kteří ti řeknou: „Ahoj, sedni si k nám!“
Co dělá Hausmanku legendou
Když se zeptáš kamarádů trampů, proč je Hausmanka legendární, slyšíš stále stejné věci, autentičnost, duch místa, Koza, hudba, příběhy, kamarádství. To poslední slovo je možná nejdůležitější. Kamarádství. Takové, jaké vzniká u ohně, u hrnku čaje, u piva po dlouhém vandru. Takové, které se neptá, odkud jsi, co děláš, kolik vyděláváš. Trampské kamarádství. Ve světě, kde každý spěchá, kde se lidi míjejí s očima upřenýma do mobilu, je tohle místo zázrakem. Někdo by řekl, relikt. Ale pro nás, pro ty, kdo se vracejí do hor kvůli tichu, přírodě a písním, je to jedna z mála živých studánek.
Jeden večer u Kozy
Představ si typický večer. Venku se stmívá. Z hor se valí chlad, mrazík kouše prsty. Otevřeš dveře Hausmanky, okamžitě tě obklopí teplo a světlo.
Uprostřed místnosti hraje skupinka s kytarami. Koza stojí za pultem, nalejvá půllitry, nosí guláš, směje se tak, že se celé trámy třesou. Lidi se sklánějí nad mapami, plánují zítřejší cestu. Děti u kamen suší ponožky. Starší paní, která sem chodí celý život, vypráví historku o tom, jak tudy kdysi procházeli skláři se svými vozy. A venku? Venku je ticho, které dokážeš slyšet až na dno duše.
Proč sem lidi chodí? Proč se sem vracejí i po mnoha letech? Možná kvůli atmosféře. Možná kvůli Kozovi. Možná kvůli hudbě. Možná kvůli příběhům. A možná kvůli tomu, že na světě není mnoho míst, kde se člověk může posadit, nadechnout, podívat se na hory a říct si „Tady je to správně.“ Hausmanka není obyčejná hospoda. Je to kus Jizerských hor, kde člověk může být sám sebou. Ať už jsi tramp, turista, horolezec nebo jen poutník, který hledá teplo na cestě, dveře tu máš vždycky otevřené.
A když jednou v noci uslyšíš z dálky zpěv trampů, kteří se vracejí z potlachu a míří ještě na jedno pivo „ke Kozovi“, poznáš, že některé legendy nejsou napsané v knihách. Některé legendy žijí. A tahle, tahle žije právě tady.
