Článek
Červen 1859 – pole u Solferina, den, kdy se svět změnil
Slunce pálilo do očí a rozpálená země pod nohama připomínala žár pece. Pole u Solferina bylo pokryto těly vojáků, křikem raněných, dýmem z hořících vozů a dusivým pachem krve a střelného prachu. Všude kolem panoval chaos, vojáci pobíhali mezi vozy, raněné nechávali křičet, tiše trpící se snažili najít klid, a všudypřítomná hrůza sevřela ducha každého, kdo tu byl.
Henry Dunant, obyčejný švýcarský obchodník, se na toto pole dostal náhodou. Nešel sem hledat hrdinství ani slávu, přitom právě jeho přítomnost změnila historii. Když spatřil tisíce raněných, jejich zoufalství a bezmoc, neváhal. V jeho očích nebyli nepřátelé ani spojenci, byli to lidé, kteří potřebovali pomoc, a on jim ji hodlal dát.
Dunant okamžitě začal organizovat záchranu. Sbíral raněné, spojoval kusy látek jako obvazy, nosil vodu těm, kdo byli příliš slabí, aby se sami napili, a přesvědčoval místní ženy, aby přišly pomoci. Jeho energie a soucit byly nakažlivé, lidé zapomněli na strach, na strany, na válku. Zůstala jen lidskost.
Noci na poli byly ještě hrozivější. Slunce zapadlo a na krvavém poli se rozhostilo ticho, přerušované jen bolestným sténáním raněných. Dunant seděl u nich, držel je za ruce, snažil se uklidnit duši i tělo, a přemýšlel, jak může svět takové hrůze přehlížet. Tyto zážitky se mu vtiskly do paměti natolik hluboko, že je později sepsal ve své knize Vzpomínky na Solferino. Nejen že popisoval nelidské utrpení, ale navrhoval konkrétní řešení, neutralitu, organizovanou péči a ochranu zdravotníků.
Jeho vize nebyla jen snem. V roce 1863 se zrodil Mezinárodní výbor Červeného kříže, organizace, která proměnila jeho myšlenky ve skutečnost. O několik let později byla přijata první Ženevská konvence, chránící raněné, zdravotníky i civilisty. Dunant, muž, který stál tváří v tvář největší brutalitě, dokázal světu, že soucit může být mocnější než jakákoli zbraň.
Přesto jeho život nebyl snadný. Ztratil majetek, prožil léta v zapomnění a chudobě, přesto neztratil ducha. V roce 1901 byl oceněn první Nobelovou cenou za mír, uznání, které přišlo pozdě, ale bylo spravedlivé.
Henry Dunant zemřel 30. října 1910. Pole u Solferina se dnes zdá klidné, mírumilovné, ale jeho odkaz žije dál. Červený kříž zachraňuje miliony životů po celém světě, od válek až po přírodní katastrofy. Zásady neutrality, humanity a nestrannosti, které Dunant tak odvážně prosazoval, zůstávají živé dodnes.
Příběh Henryho Dunanta je připomínkou, že i jeden člověk, poháněný soucitem, dokáže změnit svět. Že lidskost může přetrvat i v nejtemnějších chvílích a že odvaha a laskavost jsou silnější než jakákoli zbraň.
