Článek
Zkuste si představit, že stojíte na staré cestě vedoucí podél řeky Sázavy. Je ráno, mlha se válí nízko nad kamenitým břehem a z dálky slyšíte hukot vody. A pak se nad vámi zvedne skála. Na jejím ostrohu se tyčí hrad jako z balady, hrad, který tu stojí přes sedm set padesát let. Český Šternberk. Pevnost, domov, rodová paměť a živý kus historie, který neztichl ani po staletích bouří, válek, požárů a změn režimů.
Hvězda na skále
Když Zdeslav z Divišova někdy kolem roku 1241 nechal stavět hrad, nezvolil náhodu. Skála nad Sázavou byla strategickým místem, odkud bylo možné kontrolovat údolí, obchodní stezky, tok řeky i okolní hluboké lesy. Legenda vypráví, že Zdeslav údajně dlouho hledal místo, odkud budou hvězdy dobře vidět. Když jednoho večera zahlédl nad skalní ostrožnou jasnou, osmiúhelnou hvězdu, rozhodl se: tady bude stát rodová pevnost, tady začne příběh rodu Sternbergů. Stern–berg, hvězdná hora.
Erb, zlatá osmicípá hvězda v modrém poli, zůstala rodovým symbolem navždy. Nejen na štítech, praporech, nad portály a nad zámeckými krby, ale i v rodovém hesle, Nescit occasum – Nezná západu. Hvězda Sternbergů nikdy nezapadá. A skutečně, zatímco stovky šlechtických rodů zmizely v prachu dějin, Sternbergové drží Šternberk dodnes. Jsou zde nepřetržitě téměř osm staletí, s výjimkou období komunistické konfiskace po roce 1949.
Kámen, který přežil válku
Když se podíváte na hladké stěny paláce, možná vás ani nenapadne, kolik zkázy přežily. Hrad byl několikrát obléhán, nejvážněji v roce 1467 v době bojů mezi králem Jiřím z Poděbrad a Zdeňkem ze Sternberka. Ten tehdy stanul v čele jednoty odporující králově moci a hrad padl. Ovšem rod si jej dokázal získat zpět. Je to jeden z okamžiků, kdy hvězda Sternbergů jen pobledla, ale nezhasla.
Středověké opevnění postupně přestávalo stačit. Přišla doba palných zbraní, nových vojáků, jiných strategií. V 17. století byl hrad přestavěn v barokním stylu, už ne jen jako pevnost, ale jako reprezentativní sídlo. I tak se však neztratil do krásných dekorací. Když stojíte v nádvoří, všimnete si, že staré gotické jádro stále žije uvnitř. Pod barokním hávem zůstává srdce pevnosti.
Síň plná příběhů
Prohlídková trasa vede patnácti místnostmi. Není náhodou, že hradní prohlídky nepůsobí jako muzeum. Všechno, co tu vidíte, obrazy předků, lovecké trofeje, starobylý nábytek, hodiny, zbraně, stále patří Sternbergům. Tohle není sbírka, kterou stát svážel po republice, aby naplnil vitríny. To je rodový domov. Když se procházíš salony, zaslechneš někdy průvodce říkat, „A tohle ještě paní hraběnka používala.“ Není to kouzlo, je to realita.
Skutečným klenotem je kolekce 545 mědirytin zobrazujících třicetiletou válku. Děsivá, přesná, velkolepá, největší monotematická sbírka svého druhu v Evropě. Není tu proto, že by někdo sbíral umění. Je tu proto, že Sternbergové byli jedni z těch, kdo tím peklem prošli. Zbořené kostely, vypálené vesnice, vojáci bez tváře. Je to historie, která pálí.
Podzemní ozvěny legend
Pod hradem je prý chodba. Možná jich bylo víc. O některých se vedou spory, jedny prý vedly směrem do lesa, jiné k řece. V lidových vyprávěních se objevují útěkové tunely pod řekou, tajné východy ve skalách. Jisté je, že v jižní části hradeb byla nalezena část zasypané chodby. Kam vedla? Do prostoru mezi hradbami? A nebo ještě dál?
A pak je tu Hladomorna, předsunutá věž, stojící pod hradem. Od 17. století ztratila svůj původní účel. Dnes je z ní vyhlídka, ale stačí zavřít oči a říct si, kolik strachů v sobě ty zdi nesou?
U hvězdy, která neshasíná
Některé památky stojí mimo čas. Šternberk je jednou z nich. Když minulý režim hrad zabavil, rodina musela odejít, ale nezlomila se. Po roce 1989 byla pevnost vrácena dědicům a oni ji opět otevřeli světu. Bez okázalosti. Bez dramat.
Kdo přijde dnes, najde hrad žijící. Pánem hradu je Zdeněk Sternberg, narozený roku 1923, který se dožil neuvěřitelných devadesáti osmi let. Ten, kdo hrad převzal po restituci, kdo prošel poválečným exodem, službou v zahraniční armádě, vězením, i návratem domů. Muž, který byl posledním velkým šlechticem v pravém smyslu slova.
Dnes v jeho stopách pokračuje jeho synovec Filip. Návštěvníci ho občas potkají na nádvoří, v kožené vestě, klobouku, s laskavým úsměvem. Žádný „kastelán“, ale hospodář hradu svého rodu. Tohle není instituce, to je domov otevřený veřejnosti.
Výlet, který se nedá zapomenout
Nejlepší okamžik návštěvy? Ještě než vstoupíš do hradu. Zastav se na kamenném mostě. Pod tebou teče řeka, kolem tebe se zvedá skála a před tebou ční hrad. Pokud dorazíš ve chvíli, kdy padá večer a obloha se zbarví do modra, hvězdy nad tebou začnou slabě probleskovat, možná právě těch osm. Budeš stát tam, kde stál Zdeslav. A možná si uvědomíš, že některé věci nepodléhají času.
Hrad Český Šternberk není jen památka. Je to živý organismus, jenž dýchá historií. Je to šlechtický příběh, který se nepřerušil. Je to hvězda, která nezhasla.
www.hradceskysternberk.cz
www.hrad-sternberk.cz
