Článek
„Počkej!“ Eliška se zastavila tak prudce, že jsem do ní málem narazil. „Co se děje?“ Neodpověděla. Jen ukázala na kámen u cesty. Byl porostlý mechem a z poloviny schovaný pod listím. „Tenhle sem někdo přinesl.“ Usmál jsem se. „Jak to víš?“ Klekla si a prstem přejela po jeho hraně. „Protože příroda neumí udělat takhle rovný a pravý roh.“ Musel jsem se zasmát.
„Víš, že máš pravdu?“ Udělali jsme pár kroků. Pak další. A najednou jsme je viděli všude. Jeden kámen. Druhý. Třetí. Obrovské bloky opracovaného pískovce ležely rozházené mezi stromy, jako by je tam někdo odhodil teprve včera.
„Tati…“ „Ano?“ „My už jsme u hradu?“ Rozhlédl jsem se kolem. „Ne.“ „My už jsme v něm.“ Chvíli mlčela. „Jak… v něm?“ Rozpažil jsem ruce. „Tohle všechno býval Šostýn.“
Vítr rozvlnil koruny stromů. Na okamžik se mezi větvemi objevilo slunce a ozářilo zbytky kamenné zdi. V tu chvíli to uviděla. „To není skála…“ „Ne.“ „To je zeď.“ Přikývl jsem. „Les si ji za ta staletí vzal zpátky.“
Pomalu jsme pokračovali dál. Nikam jsme nespěchali. Tohle není místo, které člověk proběhne za deset minut.
„Víš, kdo ten hrad postavil?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Přesně to dodnes nevíme.“ Překvapeně se na mě podívala. „Opravdu?“ „Ano, historici se shodují, že vznikl na přelomu třináctého a čtrnáctého století. Ale dodnes vedou spory, kdo byl jeho zakladatelem. Jedni mluví o olomouckém biskupství, druzí o šlechtickém rodu pánů z Hückeswagenu. Někdy je prostě historie plná otazníků.“
„To se mi líbí.“ Před námi se otevřel hluboký příkop. „To je pořád součást hradu?“ „Ano.“ „Je obrovský.“
Šostýn
Přešli jsme až k jeho okraji. Dnes je porostlý kapradím a mladými stromy. „Tudy jezdili kupci?“ „Přesně tudy. Pod hradem vedla jedna z důležitých obchodních cest spojujících Moravu se Slezskem. Převážela se sůl, železo, látky i víno. Šostýn nebyl pohádkový hrad. Byl to strážce cesty.“
Eliška se zadívala dolů. „Takže kdo chtěl projet, ten věděl, že se na něj někdo dívá.“ „Přesně.“.Došli jsme ke zbytku hradby. Položil jsem dlaň na chladný kámen. „Zkus to.“ Eliška udělala totéž.„Je ledový.“ „A představ si, že se ho možná dotýkáš na stejném místě jako hradní stráž před sedmi sty lety.“
„To je zvláštní.“„Myslíš, že se tady někdy bojovalo?“ „Určitě. Víme, že hrad zažil bouřlivé období markraběcích válek na začátku patnáctého století. Měnil majitele a postupně ztratil svůj význam. Když byl opuštěný, lidé si z jeho zdí odnášeli kameny na stavbu domů. To je jeden z důvodů, proč dnes vidíme jen to, co les nestačil schovat.“
Eliška se znovu rozhlédla. „Takže každý kámen, který zůstal, měl vlastně štěstí.“ Usmál jsem se..„Nikdy mě to takhle nenapadlo.“
A právě v tu chvíli se mezi stromy objevil úzký průchod vedoucí dál do nitra hradu… „Tak půjdeme?“ usmála se Eliška. Přikývl jsem. Než jsme ale udělali další krok, zastavil jsem se u zbytku kamenné zdi.
Zeď hradu
„Víš, co je na tomhle hradu nejzajímavější?“ „Že z něj skoro nic nezbylo? „Právě naopak.“ Nechápavě se na mě podívala. „To nejcennější tady pořád je. Jen se musíš dívat jinak.“ Položil jsem ruku na opracovaný kámen.
„Tenhle kámen tu leží už víc než sedm set let. Přežil pány hradu, vojáky, války i lidi, kteří si odsud odváželi stavební materiál na své domy. Kámen mlčí. Ale pamatuje si všechno.“
Chvíli jsme stáli beze slov. „Čendo? „Ano?“ „Myslíš, že se tady opravdu bojovalo?“
„O tom není pochyb. Víme, že na počátku 15. století zasáhly Šostýn markraběcí války. Hrad několikrát změnil majitele a během 15. století postupně ztratil svůj význam. Roku 1467 je už v písemných pramenech uváděn jako pustý.“
Pomalu jsme prošli kolem zbytků paláce. Dnes z něj zůstaly jen nízké zdi. Přesto se dalo poznat, že to nebyla obyčejná tvrz. „Tady bydlel hradní pán?“ „Pravděpodobně tady stál obytný palác. Archeologové zde objevili řadu zajímavých nálezů, keramiku, železné předměty i části architektonických prvků. Díky nim dnes víme, jak hrad přibližně vypadal.“
Eliška přejela prsty po mechu. „Je zvláštní, že tolik let ležely pod zemí.“ „Historie je trpělivá. Umí čekat.“
Najednou se mezi stromy objevila úzká pěšina. „Kam vede?“„Na Raškovu vyhlídku.“
„Tak šup!“ Les se pomalu otevřel. Před námi se objevily kamenné schody vytesané do skály. Vyšli jsme nahoru. Eliška udělala poslední krok…
Raškova vyhlídka
„To je nádhera.“ Pod námi ležela Kopřivnice. V dálce se zvedala silueta Štramberka s Trúbou a za ní modravé hřebeny Beskyd. Vítr byl najednou silnější. „Víš, na čem právě stojíš?“ zeptal jsem se. „Na skále.“ „Ano. Ale na skále, která vznikla na dně tropického moře před stovkami milionů let. Dávno předtím, než lidé postavili první hrad.“
Eliška se dotkla kamene. „Takže nejdřív tu bylo moře… pak hrad… a teď jsme tady my.“ Usmál jsem se. „Přesně tak. A každý zanechá v tomhle místě svou stopu.“
Chvíli jsme mlčky pozorovali krajinu. Pak Eliška tiše řekla. „Víš, co se mi na Šostýně líbí nejvíc?“ „Co? Nejsou tu atrakce ani stánky. Jen les, kameny a příběhy.“ Přikývl jsem.
Když jsme se vydali zpět k údolí, naposledy jsem se ohlédl. Hrad znovu zmizel mezi stromy. Jako by tam nikdy nebyl. Jen les dál trpělivě střežil jeho tajemství a čekal na dalšího poutníka, který se zastaví, položí ruku na starý kámen a na okamžik se zaposlouchá do ticha.
---
Od autobusové zastávky Kopřivnice, střední školy se vydejte po žluté turistické značce směrem do lesa. Po krátkém stoupání dorazíte ke zřícenině hradu Šostýn. Odtud pokračujte ještě kousek po žluté k Raškově vyhlídce, odkud se otevírá krásný výhled na Kopřivnici, Štramberk i Beskydy. Celá trasa je nenáročná a zvládne ji téměř každý.
Vyrazte brzy ráno. Les kolem Šostýna bývá téměř prázdný a právě ranní ticho dává tomuto místu jeho největší kouzlo. Když budete mít štěstí, uslyšíte jen datla, zpěv ptáků a vítr v korunách stromů, přesně tak, jak jsme ho zažili i my s Eliškou.
