Článek
Do Hromnice u Plzně jsme autobusem přijeli někdy kolem čtvrté odpoledne. Takový ten čas, kdy už den pomalu ztrácí ostrost, ale pořád má dost světla na cestu. Vystoupili jsme na zastávce, pár domů, silnice, ticho mezi nimi. Nic zvláštního. A přitom právě tady to celé začíná.
Eliška s Danielou seskočily z posledního schodu skoro současně. Hned měly plno energie, jako by teprve teď začínal den. Batohy na zádech, pohledy do lesa, který se zvedal kousek za vesnicí.
„Tak jdeme?“ zeptala se Eliška. Přikývl jsem.
Cesta z Hromnice není dlouhá. Nejdřív pár kroků mezi domy, pak už jen polní cesta, která tě pomalu vtáhne do lesa. Zvuky vesnice zůstanou za zády dřív, než si to uvědomíš. Holky šly napřed, smály se, každou chvíli se zastavily nad něčím, co by dospělý přešel bez povšimnutí. Já šel pomaleji. Ne proto, že bych nemohl zrychlit, ale protože to nebylo potřeba.
A pak se to stane. Les ustoupí.
Hromnické jezírko se objeví bez varování. Hrana lomu, pod tebou prázdno a dole voda, která v sobě drží víc než jen odraz oblohy.
Směr
Světlo bylo měkké. Odpolední slunce padalo do lomu ze strany a vytahovalo z vody zvláštní odstíny. Rezavé, temné, místy skoro černé. Hladina byla klidná, bez jediného pohnutí.
Holky ztichly. „To je zvláštní…“ řekla Daniela. Nebyla v tom ani radost, ani strach. Spíš respekt.
Sedli jsme si kousek od okraje. Kameny pod nohama ujížděly a člověk si tady automaticky hlídá každý krok. Ale ten skutečný důvod, proč se posadíš, není únava. Je to to místo.
Vyprávěl jsem jim o lomu, o horninách bohatých na železo a sirné sloučeniny, o lidech, kteří tu kdysi pracovali. O tom, jak se všechno zastavilo a zůstala voda. Poslouchaly, ale víc než slova vnímaly to ticho.
„Mně přijde, že se dívá,“ řekla najednou Eliška. Podíval jsem se dolů. A musel jsem uznat, že má pravdu.
To jezírko nepůsobí jako krajina. Spíš jako něco, co si tě prohlíží zpátky. Ne nepříjemně. Jen… pozorně.
Slunce pomalu klesalo a stíny se natahovaly přes stěny lomu. Barva vody tmavla, jako by se uzavírala. Ten moment, kdy víš, že už tu nemáš zůstávat dlouho.
Jezero
Zvedli jsme se a vrátili se zpátky do lesa. Ticho nás pustilo bez odporu.
Cesta pokračovala směrem k přístřešku Kosina. Les už byl večerní. Klidnější, hlubší. Holky šly blíž u sebe, občas se ohlédly zpátky, i když věděly, že jezírko už nevidí.
Na místě, kde bylo vidět, že se tu už dřív tábořilo a kde to působilo bezpečně, jsme si připravili malé ohniště. Suché větve praskaly a plameny rychle chytily. Teplo přišlo hned, spolu s tím známým klidem, který oheň přináší.
„Tady je to jiný než tam,“ řekla Daniela. „Je,“ přikývl jsem. „Tam dole je ticho, které si musíš zasloužit.“
Seděli jsme dlouho. Vyprávěli si, mlčeli, dívali se do ohně. Noc přišla pomalu. Les změnil hlas, ale nebyl děsivý. Jen jiný.
Když jsme si lehli, oheň už jen dohoříval. Hvězdy byly vidět mezi větvemi a vzduch byl chladný. A někde tam, kousek od nás, zůstalo jezírko. Tiché. Temné. A pořád stejné.
Ráno k přístřešku přišlo potichu. Z ohně byl uz jen popel a vzduch měl ten zvláštní chlad, který člověka probere líp než budík. Les byl klidný, ale ne prázdný. Spíš bdělý.
Eliška s Danielou už nespaly. Seděly zabalené v mikinách a šeptem si něco říkaly.
„Slyšela jsi to v noci taky?“ zeptala se Daniela. „Jo… ale nebylo to děsivý. Jen jiný,“ odpověděla Eliška. To bylo přesné.
Sbalili jsme věci pomalu. Uklidili jsme po sobě ohniště a nechali místo tak, jak jsme ho našli. Taková rána si člověk nechce zkrátit. Poslední pohled, poslední nadechnutí lesa a pak už cesta.
Vyrazili jsme směrem na vrchol Kosina, nenápadný kopec severně od Hromnice, který na první pohled nepůsobí nijak výjimečně, přesto v sobě ale skrývá víc, než by člověk čekal. Plochý vrchol lemovaný starými duby a buky působí klidně, skoro zapomenutě. S výškou 456 metrů nad mořem je nejvyšším bodem hromnického katastru a jeho historie je stejně pestrá jako krajina kolem.
Krajina se začala otevírat, les ustupoval a místo něj přišla pole a širší horizont. Po noci v lese působí tenhle prostor jinak. Cize a zároveň svobodně.
Holky se rozběhly dopředu, smích se vrátil. Jen občas se vracely k tomu, co zůstalo za námi. „Myslíš, že tam teď někdo je?“ zeptala se Daniela. „Možná jo. Ale nebude to stejný,“ odpověděl jsem.
Cesta nás pak vedla kolem zámeckého statku Býkov, místa, které na první pohled působí klidně a nenápadně, ale má v sobě zvláštní atmosféru starého hospodářského dvora. Budovy kolem dvora pamatují jinou dobu, kdy to tu žilo každodenní prací, a i dnes z nich zůstává pocit pevnosti a řádu. Člověk tu projde tišeji, skoro přirozeně, jako by to místo pořád patřilo spíš krajině než kolemjdoucím.
Zámecký statek Býkov
Za Kamenicí se krajina začala měnit. Přibývalo cest, zvuky se vracely. Ten návrat nebyl náhlý. Spíš pomalý.
„Já bych tam ještě chtěla být,“ řekla Daniela. „Já taky,“ přidala se Eliška.
Zastavili jsme se a otočili zpátky k lesu. Jezírko nebylo vidět. Bylo schované přesně tak, jak má být. „To je na tom to nejlepší,“ řekl jsem. „Že tam zůstane, i když se bude měnit po svém.“
Cesta do Horní Břízy už byla klidná. Poslední kilometry mají zvláštní chuť. Člověk ví, že něco končí, ale ještě to nechce pustit.
Když jsme došli na kraj města, všechno se vrátilo. Silnice, domy, zvuky. Ale ne úplně stejné. Protože něco zůstalo v nás.
Možná ten večer u ohně. Možná ráno, kdy les jen tiše dýchal. A možná to jezírko, které nemluví a přesto v tobě zůstane. A ozve se přesně ve chvíli, kdy bude kolem tebe zase moc hluku.
Jezírko, stránky statku Býkov, mapy.cz.
