Střekov. Romantický strážce Labského údolí

Když jsme se blížili ke Střekovu, byl z vlaku vidět už z dálky, i schovával se mezi stromy, jeho silueta se najednou objevila nad námi, vysoko na mohutné skále nad Labem, a působila tak samozřejmě, jako by tam patřila odjakživa a jako by se za těch více než sedm století kolem ní vlastně nic zásadního nezměnilo.

Eliška se zastavila, chvíli si hrad prohlížela a potom se na mě podívala. „Tati, to je opravdu hrad?“ „Je,“ odpověděl jsem, „a podle mě jeden z těch, které je lepší nejdřív vidět a teprve potom si o nich něco přečíst.“ „Proč?“ zeptala se a já ukázal nahoru na tmavé kamenné zdi, věže a skálu, která se prudce zvedala nad řekou. „Protože Střekov není hrad, který by potřeboval člověku dokazovat, že je starý, on to na něm člověk pozná na první pohled.“

Dnes máme tendenci dívat se na staré hrady především romantickýma očima, představujeme si rytíře, tajemné chodby, dávné lásky a večery osvětlené loučemi, jenže Střekov vznikal z mnohem praktičtějších důvodů a lidé, kteří jeho stavbu připravovali, tehdy určitě nepřemýšleli o tom, jak působivě bude jednou vypadat při západu slunce. Na počátku 14. století bylo Labe důležitou dopravní cestou a okolí Ústí nad Labem mělo význam pro obchodní spojení směrem do Saska, takže vysoká skála nad řekou nabízela strategické místo, odkud bylo možné kontrolovat důležitou cestu a zároveň zabezpečovat obchodní a labskou plavbu. Stavba hradu byla zahájena roku 1316, kdy byl Pešek z Veitmile pověřen vybudováním hradu na skále nad Labem, a první písemná zmínka o Střekovu pochází z roku 1319. Právě tehdy začíná doložený příběh hradu, který měl po staletí stát vysoko nad řekou a připomínat, že právě tudy vedla významná obchodní cesta.

„Takže tady vlastně hlídali řeku?“ zeptala se Eliška, když jsme stoupali vzhůru. „Dá se to tak říct, ale přesnější by bylo říct, že hrad měl strážní a mýtní funkci, měl tedy mimo jiné chránit důležitou cestu a kontrolovat obchod.“ Eliška se zamyslela a po chvíli se zeptala „A když někdo nechtěl zaplatit?“ „Tak bych na jeho místě raději zaplatil,“ odpověděl jsem a ukázal na mohutné hradby. Eliška se zasmála a pokračovali jsme dál, zatímco pod námi pomalu mizela silnice i město a před námi se otevíral prostor, který musel být působivý i pro člověka, který sem přišel před stovkami let poprvé.

Čím výš jsme stoupali, tím víc jsem si uvědomoval, jak dokonale byla poloha hradu vybraná, protože z tohoto místa bylo možné kontrolovat prostor nad řekou i důležitou cestu, která krajinou vedla, a přitom byl samotný hrad chráněný prudkým terénem. Střekov nebyl postaven jako pohádkový zámek, ale jako pevnost s konkrétním účelem, a právě proto je trochu zvláštní, že dnes působí tak romanticky, protože zdi, které kdysi měly především chránit a odrazovat případného nepřítele, se postupem času staly kulisou výletů, obrazů, fotografií a vzpomínek lidí, kteří už dávno nemusí přemýšlet o tom, odkud by mohl přijít nepřítel.

Jenže hrad nezažil pouze klidná staletí a jeho strategická poloha, která mu v dobách míru přinášela význam, se v dobách válek změnila v nebezpečí. Během třicetileté války byl Střekov postupně obsazen císařskými, saskými a švédskými vojsky a další vojenské události jej zasáhly také během sedmileté války, kdy se v jeho okolí střetávaly rakouské a pruské síly. Války, změny vojenské techniky i proměna obchodních cest však postupně způsobily, že původní vojenský význam hradu slábl a Střekov začal chátrat. „Takže kdyby tady nebyly války, vypadal by dnes jinak?“ zeptala se Eliška. „Možná ano, ale stejně tak mohl postupně ztratit význam i bez nich, protože staré pevnosti často přestaly odpovídat potřebám nové doby.“ A možná právě tady začíná druhý život Střekova, protože když přestal být především pevností, začali se na něj lidé dívat úplně jinýma očima.

V 19. století přišel romantismus a s ním také nový pohled na staré hrady a zříceniny, které už lidé nevnímali pouze jako nepotřebné nebo chátrající stavby, ale začali v nich hledat tajemství, krásu, vzpomínku na minulost a atmosféru, kterou rychle se měnící svět nedokázal nabídnout. Střekov měl pro takové vnímání téměř všechno, co bylo potřeba, staré kamenné zdi, vysokou skálu, hluboko pod sebou tekoucí Labe a široký výhled do krajiny, a není proto divu, že sem přicházeli umělci a spisovatelé. Střekov navštívil například Johann Wolfgang Goethe a také Karel Hynek Mácha, jehož cesta severními Čechami patří k dobře známým kapitolám jeho života. Na hrad zavítal také Richard Wagner, který zde pobýval v roce 1842 a zdejší krajina jej podle historických pramenů inspirovala, jeho pobyt se později spojoval také s jeho prací na látce, z níž vznikl Tannhäuser. Neznamená to však, že by Wagner na Střekově jednoduše „napsal Tannhäuser“, jak se někdy traduje, protože skutečný příběh vzniku díla je složitější.

„Tati, takže i Wagner tady stál?“ zeptala se Eliška, když jsme došli k místu, odkud se otevřel výhled na Labe. „Ano, Wagner tady skutečně byl.“ „A díval se na stejnou řeku jako my?“ „Na stejnou řeku určitě, i když krajina kolem ní dnes vypadá jinak.“ Eliška se chvíli dívala dolů a potom řekla. „To je zvláštní.“ „Co?“ „Že my jsme tady po tolika letech a pořád vidíme to samé.“ Usmál jsem se, protože její věta byla možná přesnější než všechna historická data, která bych jí mohl vyjmenovat. Řeka samozřejmě během staletí změnila své okolí a člověk změnil její krajinu, ale samotný pohled na mohutné labské údolí si pořád zachovává něco z toho, co sem kdysi přitahovalo návštěvníky z úplně jiného světa.

Pod námi se Labe táhlo krajinou a kolem něj se rozprostíralo město, které by středověký člověk vůbec nepoznal, protože za staletí přibyly silnice, železnice, továrny, mosty i další stavby a samotná řeka prošla postupnými úpravami, které změnily její podobu. Výraznou dominantou se později stalo také Masarykovo zdymadlo, jehož výstavba probíhala v letech 1924 až 1936 a které významně proměnilo podobu tohoto úseku Labe. Přesto však při pohledu ze Střekova zůstává řeka tím hlavním prvkem celé krajiny a právě ona vytváří spojení mezi minulostí a přítomností, které člověk na tomto místě vnímá snadněji než kdekoliv jinde.

Stáli jsme nahoře a vítr nám kolem hlavy přinášel zvuky města, které z této výšky působilo téměř vzdáleně, zatímco Labe pod námi odráželo světlo a jeho hladina se ztrácela mezi kopci, a já jsem si říkal, kolik lidí asi na stejném místě stálo před námi, kolik z nich sem přišlo kvůli obchodu, kolik kvůli válce, kolik kvůli práci, kolik kvůli historii a kolik, stejně jako my, jednoduše proto, že chtěli vidět krásné místo. Každý z nich si odtud možná odnesl něco jiného, protože pro středověkého kupce byl Střekov především místem, které bylo třeba respektovat, pro vojáka mohl znamenat nebezpečí a pro romantického básníka nebo malíře zase výjimečnou scenérii, zatímco pro nás je především místem, kde se dá na chvíli zastavit a přemýšlet o tom, co všechno se během staletí odehrálo tam, kde dnes stojíme.

„Tati?“ ozvala se Eliška. „Copak?“ „Myslíš, že se tady lidé dívali na západ slunce i před sedmi sty lety?“ Podíval jsem se na ni a potom přes řeku do dálky. „Určitě se dívali na nebe, na řeku a na krajinu, jen bych netvrdil, že přesně na stejný obraz jako my, protože okolí se za těch sedm století samozřejmě změnilo.“ Eliška se usmála. „Takže některé věci jsou pořád stejné?“ „Některé ano.“ „Třeba?“ „Třeba skála, nebe a řeka.“

A možná právě v tom je kouzlo Střekova, protože když člověk stojí na jeho starých zdech, začne si uvědomovat, že historie není jen seznam panovníků, letopočtů a válek, ale také obyčejný lidský čas, který plyne kolem nás a ve kterém se jednotlivé generace střídají, zatímco některá místa zůstávají. Lidé, kteří Střekov stavěli, už dávno nejsou, stejně jako ti, kteří jeho zdi bránili, obléhali, opravovali nebo opouštěli, stejně jako Goethe, Mácha či Wagner, kteří sem přicházeli v době, kdy hrad získával nový romantický význam, ale skála pořád stojí, část původních hradních staveb pořád připomíná středověkou pevnost a Labe dál protéká údolím pod námi, i když jeho okolí už dávno není stejné jako ve 14. století.

Eliška se ještě jednou podívala dolů a potom se zeptala: „Tak půjdeme?“ „Za chvíli.“ „Ty se zase díváš.“ „Jo.“ „Na hrad?“ „Na hrad, na řeku a trochu i do minulosti.“ Chvíli jsme tam ještě stáli, protože někdy není potřeba pokračovat dál jen proto, že máme naplánovanou cestu, a někdy je nejlepší část výletu právě ten okamžik, kdy člověk přestane hledat další zajímavé místo, schová mapu do batohu a jen se dívá na krajinu, která tu byla dávno před ním a která tu pravděpodobně bude i tehdy, až naše vlastní kroky z těchto cest dávno zmizí.

A tak jsme nakonec ze Střekova odcházeli pomalu a ještě několikrát jsme se ohlédli, protože pokaždé vypadal trochu jinak, jednou jako stará gotická pevnost, podruhé jako romantická zřícenina a potřetí jako tichý svědek času, který stojí vysoko nad Labem a připomíná nám, že některé příběhy nemusíme složitě hledat, protože stačí přijít na správné místo, chvíli mlčet a nechat minulost, aby k nám promluvila sama. Střekov už dávno není tím hradem, který měl střežit obchodní cestu a vybírat mýto, a přesto jeho původní smysl z krajiny úplně nezmizel, protože pořád stojí vysoko nad řekou, pořád nabízí výhled do labského údolí a pořád v člověku vyvolává stejnou otázku, kterou si zde možná kladli lidé před stovkami let: co všechno se ještě odehraje v krajině, na kterou se právě díváme?

A možná právě proto jsme si při odchodu se Střekovem ještě jednou vyměnili pohled a Eliška jen tiše řekla. „Je hezký.“ „Je.“ A dál už nebylo potřeba nic dodávat.

Oficiální stránky hradu, Střekov, Wagner, Střekov