Jáchymka, malá jeskyně, velké zastavení v Josefovském údolí

Josefovské údolí patří k místům, kam se člověk nevrací kvůli rekordům nebo atrakcím. Vrací se sem kvůli atmosféře. Kvůli šumění lesa, vůni vlhkých skal a pocitu, že za další zatáčkou může objevit něco zajímavého.

Právě tak jsme sem dorazili i my.

Stezka se vinula mezi stromy a vápencovými skalami, když Pepíno najednou ukázal před sebe.

„Hele, támhle je.“

Mezi zelení se objevil tmavý otvor ve skále. Nebyl nijak velký ani nápadný, přesto okamžitě přitahoval pozornost.

„To je Jáchymka?“ zeptala se Eliška „Přesně tak,“ přikývl jsem.

Pomalu jsme sešli k jeskyni. Vzduch byl příjemně chladný a mezi korunami stromů prosvítalo ranní slunce. Kdesi dole v údolí zurčela voda a les kolem nás působil klidně, jako by nikam nespěchal.

Vešli jsme dovnitř.

Jáchymka není rozlehlá jeskyně, ve které by člověk mohl hodiny bloudit. Přesto má zvláštní kouzlo. Kamenné stěny, nepravidelný strop a světlo proudící vstupem vytvářejí atmosféru, která člověka přiměje zastavit se.

Eliška se posadila na kámen a chvíli pozorovala les za vstupem.

„Odtud to vypadá úplně jinak.“

Měla pravdu. Stromy venku tvořily živý obraz zasazený do kamenného rámu. Vítr si pohrával s větvemi a občas dovnitř přinesl vůni lesa.

„Kolik lidí tu asi bylo před námi?“ zeptala se.

„Těžko říct,“ odpověděl Pepíno. „Turisti, trampové, horolezci, geokačeři…“

„A pánové,“ vyskočila najednou Eliška na nohy, „teď se hledá. Je tu keška!“

Podívali jsme se na sebe a rozesmáli se.

„No jo vlastně,“ kývl Pepíno. „Na to jsme málem zapomněli.“

Mobily byly během okamžiku venku. Šipka ukazovala někam ke skalní stěně poblíž vstupu do jeskyně.

„Tamhle nebude?“

„Ne.“

„Tak tady?“

„Taky ne.“

„Vy hledáte úplně špatně,“ smála se Eliška.

Následovalo několik minut poctivého geokačerského pátrání. Chvíli jsme byli přesvědčeni, že je vysoko ve skále, pak zase hluboko mezi kameny. Jako obvykle jsme několikrát prohlásili, že tady určitě žádná není.

A přesně v tu chvíli se ozvalo vítězné, „Mám ji!“

Eliška držela v ruce plastovou krabičku a usmívala se od ucha k uchu.

Usadili jsme se na kámen a otevřeli logbook. Listovali jsme zápisy lidí, kteří sem přišli před námi. Někdo byl na rodinném výletě, jiný na víkendovém vandru a další sem dorazil jen proto, že ho sem přivedly souřadnice.

„Víš, co je na geocachingu nejlepší?“ zeptala se Eliška.

„Povídej.“

„Že člověk hledá kešku a přitom najde místo, o kterém by jinak vůbec nevěděl.“

To byla pravda.

Kolik podobných míst jsme díky geocachingu objevili? Staré lomy, zapomenuté vyhlídky, jeskyně, studánky nebo zbytky dávno zaniklých osad. Jáchymka mezi ně bezpochyby patří.

Po zápisu jsme keš pečlivě vrátili na její místo a ještě chvíli poseděli u vstupu. Nikomu se nechtělo dál. Les kolem byl tichý a člověk měl pocit, že čas plyne o něco pomaleji než jinde.

Nakonec jsme si nahodili batohy na záda.

„Tak kam teď?“ zeptala se Eliška.

„Přece dál po stezce. Vždyť nikdy nevíš, co je za další zatáčkou.“

Naposledy jsme se ohlédli za jeskyní a vyrazili dál Josefovským údolím.

Jáchymka zůstala za námi schovaná mezi stromy a skalami. Nenápadná, tichá a snadno přehlédnutelná. Přesto je to jedno z těch míst, která si člověk zapamatuje. Ne kvůli velikosti nebo slávě, ale kvůli atmosféře.

A možná právě v tom spočívá skutečné kouzlo podobných koutů české krajiny. Neohromují. Nepředvádějí se. Jen tiše čekají na ty, kteří jsou ochotni sejít z hlavní cesty a na chvíli se zastavit. A právě za takovými místy stojí za to putovat.

---

K Jeskyni Jáchymka jsme vyrazili od parkoviště u Staré huti v Josefovském údolí. Odtud vede pohodlná cesta po značených turistických trasách podél Křtinského potoka. Údolí samo o sobě stojí za návštěvu, vysoké vápencové skály se střídají s lesními úseky a na každém kroku je patrné, že se nacházíte v srdci Moravského krasu.

Od Staré huti je to k Jáchymce jen krátká procházka. Jeskyně leží přímo u turistické stezky a její mohutný vstupní portál nelze přehlédnout. Pokud si chcete výlet prodloužit, můžete pokračovat kolem Býčí skály, Nového hradu nebo vystoupat k Alexandrově rozhledně, odkud jsou krásné výhledy na okolní krajinu.

Jeskyně získala své jméno podle poustevníka Jáchyma (Joachyma), který zde na počátku 19. století skutečně žil. Podle dochovaných zpráv si v jeskyni zřídil jednoduché obydlí a několik let zde pobýval stranou civilizace. Právě po něm nese jeskyně své dnešní jméno.

Když dnes člověk stojí ve vstupním portálu a dívá se do tichého lesa, není těžké si představit, proč si toto místo vybral. Chladná skála poskytovala úkryt, poblíž tekla voda a hluboké Josefovské údolí nabízelo klid, který je i dnes jedním z největších kouzel Jáchymky.

Ať už vás sem přivede turistická značka, geocachingová keš nebo obyčejná zvědavost, Jáchymka patří k místům, kde se vyplatí na chvíli zastavit. Není největší ani nejslavnější jeskyní Moravského krasu, ale právě její nenápadnost a atmosféra z ní dělají místo, na které se nezapomíná. Stačí si sednout na kámen u vstupu, zaposlouchat se do šumění lesa a nechat Josefovské údolí vyprávět svůj příběh.