Juliina vyhlídka, rodinná výprava do Vranovských skal

Pátek odpoledne. Stojíme na nádraží, tentokrát ve třech, každý s batohem na zádech a s trochu jinou představou o tom, co nás během víkendu čeká. Já mám v hlavě trasu, Eliška zvědavost a Lenka zatím hlavně kafe, které nám šla koupit, zatímco my s Eliškou míříme k pokladně pro jízdenky. Ještě než vlak přijede, mám pocit, že naše rodinná výprava začíná přesně tak, jak má, nikdo z nás totiž neví úplně všechno.

„Tak kam to vlastně jedeme?“ ptá se Lenka, když se vrací s kelímky kávy a horkou čokoládou pro Elišku. „Do Mimoně.“ Lenka se napije, podívá se na mě a pak na jízdenky.

„Mimoň… kde to zase je?“ „Na severu Čech.“ „Dobře, to už zní skoro jako plán.“ Eliška se směje a rovná si batoh pohodlněji na záda. „Já jen doufám, že ten tvůj tajný výlet nebude znamenat deset kilometrů do kopce.“

„Nebude.“ Lenka se na mě podívá. „Tohle říkáš vždycky.“ „Jo, říká potvrzuju.“ Směje se Eliška.

Vlak přijíždí právě včas, takže není čas na další výslech, a za chvíli už sedíme uvnitř. Za oknem pomalu mizí město, potom domy řídnou, přibývají pole a lesy a naše páteční výprava dostává první nádech opravdového dobrodružství.

Tentokrát nás čekají Vranovské skály a místo, o kterém jsem se dozvěděl, že ukrývá příběh starý více než dvě stě let. „Juliina vyhlídka totiž není jen nějaký bod v mapě, kam člověk přijde, udělá fotografii a jde zase dál. V roce 1822 nechal hrabě Franz Hartig ve skalách upravit schodiště a vyhlídkovou plošinu s dřevěným altánem jako narozeninový dárek pro svou manželku Julianu.“ Povídám.

„Takže jí nechal postavit vyhlídku?“ ujišťuje se Lenka. „Nechal ji vytvořit přímo ve skále.“„Tak to už je trochu jiná liga než bonboniéra.“ „To rozhodně.“

Eliška se zamyslí. „A proč se to tam jmenuje Juliinina ?“ „Právě podle ní.“ „Tak to jsem zvědavá.“

Když vystoupíme v Mimoni, je už pozdní odpoledne. Přehodíme batohy přes ramena a vyrážíme. Zpočátku jdeme městem, ale postupně domy mizí a cesta nás vede do krajiny, která se začíná měnit s každým krokem. Les kolem nás houstne, vzduch voní pryskyřicí a vlhkou půdou a mezi stromy se objevují první pískovcové skály, které vypadají, jako by je někdo před staletími rozházel po lese a potom na ně zapomněl.

Stezka se vine mezi stromy a skálami, chvílemi mizí za zatáčkou a znovu se objevuje o několik metrů dál. Člověk tady automaticky zpomalí, protože najednou nechce jen dojít k cíli, ale chce se dívat kolem sebe. Na kořeny vystupující z půdy, na mechem porostlé kameny, na vysoké borovice, jejichž koruny se pohupují ve větru, i na tmavé škvíry mezi skalami, které vypadají, jako by za nimi mohlo být ukryté úplně cokoliv.

A právě v jedné takové chvíli se Eliška zastaví. Rozhlédne se kolem a ukáže mezi stromy. „Tady někde je ta trampská osada co jsi říkal ?“ „Jo,“ odpovím. „Kde přesně?“ „Někde tady.“ Eliška se na mě podívá. „Takže nevíš.“ „Vím přibližně.“

Lenka se pousměje. „To je přesně ta chvíle, kdy bych se měla začít bát.“ „Nemusíš. „Já se nebojím,“ směje se. „Jen znám svoje.“ Chvíli pokračujeme a Eliška se znovu ozve. „Čendo, a kdybychom tady přespali?“ Lenka se okamžitě otočí. „Tak to ani náhodou.“„Já nic neřekl,“ bráním se. „Nemusíš. Vidím ti to na očích.“

Eliška se chichotá. „Čenda mi teď šeptal, že by se tu dalo spát někde na vrcholku skály.“

„Hele, vy dva,“ pokračuje, „jestli máte zase ty vaše trampské plány, tak já vám ráno snínani vařit nebudu.“ „Neboj,“ směju se. „Jsme v rezervaci a tady spát nemůžeme.“„To je dobře. Aspoň vás ráno najdu ve stejném stavu, v jakém jste večer usnuli a ne někde pod skálou.“ „Neboj, až si to tady prohlédneme, sejdeme dolů k autobusu a jedeme na Boreček.“ „A tam?“ „Tam je kemp.“ Lenka přikývne.„Takže plán je vlastně úplně normální.“ „Samozřejmě. A mají tam samovýčep, dáme pivko, posedíme…“

Brzy se dostáváme do okolí Vranovského hrádku a atmosféra se mění. Mezi vysokými stromy se začíná stmívat, pískovcové stěny kolem nás jsou čím dál výraznější a les najednou působí trochu tajemněji než před hodinou. Slunce prosvítá mezi větvemi v úzkých pruzích a každý další krok nás žene dopředu, protože nikdo z nás už nechce čekat.

„Tak kde je ta vyhlídka?“ ptá se Eliška.„Už jsme blízko.“ Tentokrát mám pravdu.

Nejdřív zahlédneme schody vytesané do pískovce a potom místo, kde kdysi stávala vyhlídková plošina s dřevěným altánem.

Chvíli nikdo nic neříká. Představujeme si, jak to tady mohlo vypadat v roce 1822, kdy sem Juliana možná poprvé vystoupala. Žádní turisté, žádné mobily, žádné barevné značky na stromech. Jen les, skály, výhled a dřevěný altán, který tu nechal její manžel vytvořit jako narozeninové překvapení.

„Tak tohle muselo být krásné,“ řekne Eliška tiše. „Asi jo.“ Lenka se rozhlédne. „A představ si, že ti manžel řekne: mám pro tebe dárek, pojď se mnou do lesa.“ „A pak tě pošle do schodů,“ směju se. „No, ale když nahoře čeká vyhlídka, tak mu to odpustím.“

Dřevěný altán už dávno zmizel, ale samotné místo zůstalo a s ním i příběh. Stojíme nahoře, díváme se do krajiny a na chvíli se nikomu nechce dolů. Vítr si pohrává s větvemi borovic a mezi skalami se rozléhá ticho, které občas přeruší jen ptačí zpěv nebo zapraskání větvičky.

Jenže večer se blíží a my máme před sebou ještě cestu k autobusu. „Tak jdeme,“ rozhodne Lenka. „Kam spěcháš?“ „Na Boreček.“ „Aha.“„Samovýčep, pamatuješ?“ Tentokrát už nezdržuju.

Scházíme dolů, les postupně řídne a po chvíli už míříme k autobusu. Všichni jsme trochu unavení, ale přesně ten příjemný druh únavy, kdy člověk ví, že dnes něco zažil a večer bude mít o čem vyprávět.

V Borečku pak konečně přichází zasloužená odměna. Samovýčep. Lenka si ho prohlédne s výrazem člověka, který právě zjistil, že organizátor výpravy přece jen něco naplánoval správně. „Tak tohle schvaluju.“ „No vidíš.“ „Jo. Ale příště mi ten výlet řekni rovnou.“ „To by ale nebyla tajná výprava.“ Směje se Elíška.

Sedáme, dáme si pivo, Eliška svoje pití a chvíli jen tak posedíme. Nad námi se pomalu stmívá, les kolem nás šumí a po celém dni je příjemné nikam nespěchat. Povídáme si o cestě, o skalách, o Julii i o tom, jak musel vypadat původní altán, a samozřejmě se znovu dostaneme k našemu údajnému trampskému spaní.

„Takže, příště zase jedeme?“ Ptá se Lenka. „Jasně.“ „A nemusíme daleko, kousek odsud je Ploučnice a na ní skalní průrva, tam je taky hezky.“ „Dobře.“ Eliška se usměje. „A kde budeme spát?“ Lenka se podívá na mě. Já se podívám na Elišku. Chvíli mlčíme. „Ani to nezkoušejte,“ rozesměje se.

A právě v tu chvíli je jasné, že naše výprava vlastně dopadla dokonale. Nejenže jsme našli Juliinu vyhlídku a příběh ženy, pro kterou ji před dvěma staletími někdo nechal vytvořit, ale zase jsme společně prošli kus krajiny, kde se historie potkává s přírodou a kde i obyčejný páteční výlet může během několika hodin změnit v malé dobrodružství.

---

Juliina vyhlídka ve Vranovských skalách má překvapivě romantickou historii. V roce 1822 nechal hrabě Franz Hartig, majitel mimoňského panství, upravit oblíbenou skálu své manželky Juliany, které bylo tehdy 36 let.

Do pískovce nechal vytesat schodiště, okraj zabezpečit železným zábradlím a na vrcholu vybudovat kruhový základ pro dřevěný gloriet. 6. června 1822, v den Julianiných narozenin, byla upravená vyhlídka slavnostně předána veřejnosti a pojmenována Julianina vyhlídka, později Juliina.

Dřevěný gloriet už dávno zmizel, ale jeho kruhový základ je ve skále dodnes patrný.
A tak dnes člověk stojí na stejném místě jako návštěvníci před dvěma staletími, jen místo kočáru, přišel pěšky a na zádech má batoh.

Vyhlídka, Stránka KC Mimoň, Juliina vyhlídka, Vyhlídka.