Článek
Když Čenda doma rozloží na stůl turistickou mapu, poznám to na první pohled. Sedí úplně potichu, prstem přejíždí po cestách, občas se usměje a já vím, že už je myšlenkami někde v lese. Tentokrát jsem si přisunula židli až k němu.
„Kam půjdeme?“ „Do Českého středohoří. Začneme ve Staňkovicích, vystoupáme na Dlouhý vrch, zastavíme se na Laffitově vyhlídce a večer si najdeme pěkné místo pod hvězdami.“
To znělo nádherně, ale napadla mě ještě jedna věc. „Čendo, vezmeme Drobka a Markétu? Vždyť jsme spolu nebyli snad celou věčnost.“
Podíval se na mě a usmál se. „To je výborný nápad.“ Za chvíli už držel telefon u ucha.
„Ahoj, Drobku… Co děláte o víkendu? Nechtěli byste vyrazit do Českého středohoří? Neboj, nebude to jen samá rovina… Právě proto volám vám.“
Z telefonu se ozval smích. „Tak platí. Ráno se sejdeme na nádraží v Mělníku.“ Radostí jsem málem začala poskakovat po kuchyni.
Večer jsme balili batohy. Já měla sbaleno za pár minut, ale Čenda si dával záležet na každé maličkosti. Nakonec otevřel starou dřevěnou bedýnku a vytáhl svoji oblíbenou lucernu.
Byla odřená, sklo mělo pár škrábanců a vůbec nevypadala jako nová. Přesto byla krásná.
„Tu bereš?“ „Samozřejmě. Takovou dneska už skoro neseženeš. Víš, kolik večerů nám svítila na vandrech?“
Pohladila jsem ji po kovové rukojeti. „Kdyby uměla mluvit, vyprávěla by nejhezčí příběhy.“ „To určitě,“ zasmál se Čenda.
Druhý den jsme se s Drobkem a Markétou potkali na nádraží. „Tak co, tuláci?“ zamávala Markéta.
Mělník
„Vsadím se, že první bude brblat Eliška,“ poškleboval se Drobek. „Ani náhodou! Tentokrát tě překvapím.“
Po cestě vlakem jsme si povídali o tom, kam pojedeme příště, a ani jsme si nevšimli, jak rychle cesta utekla a šup na přestup na autobus.
Ve Staňkovicích jsme opustili poslední domy a zamířili mezi kopce. Les voněl pryskyřicí, po cestě poletovali motýli a mezi stromy zpívali ptáci. Pořád jsem se rozhlížela kolem sebe.
„Čendo, tady je to snad ještě hezčí než na fotkách.“ „Některá místa se nedají vyfotit. Musíš je zažít.“ Cesta začala stoupat. „Ještě daleko?“ „Na Dlouhý vrch už jen kousek.“ Drobek se rozesmál. „Čendův kousek bývá někdy pěkně dlouhý.“
Když jsme konečně stáli nahoře, všechna únava byla pryč. Přede mnou se vlnily zelené kopce Českého středohoří a mezi nimi se schovávaly malé vesničky. Chvíli nikdo nic neříkal.
Laffitova vyhlídka
„Tohle opravdu stálo za to,“ zašeptala Markéta.
Pokračovali jsme dál k Laffitově vyhlídce. Sedli jsme si na kameny u vyhlídky, Čenda vytáhl malý vařič a za chvíli už se z ešusu kouřilo. „Venku chutná čaj vždycky nejlíp,“ prohlásil Drobek. „Protože sis ho musel vyšlápnout,“ odpověděl Čenda.
Zrovna jsme se smáli, když se Čenda podíval k obloze. Nad vzdálenými kopci se pomalu stahoval tmavší mrak. „Asi nás trochu osprchuje,“ řekl klidně. „To přejde?“ zeptala jsem se. „Uvidíme. V přírodě člověk nikdy neporoučí počasí.“
Za chvíli dopadlo několik velkých kapek. Déšť nebyl silný, ale nepřestával. Cesta začala klouzat a listy stromů se leskly vodou.
„Čendo,“ ozvala se Markéta, „pod širakem dneska asi spát nebudeme, viď?“ Podíval se do mapy. „Příroda má dneska jiný plán. Nedaleko je Hibschova jeskyně. Počkáme tam, až se počasí uklidní.“
Trochu mě to zamrzelo. Na spaní pod širákem jsem se těšila celé dny.
Když jsme dorazili ke skalní dutině, déšť pořád tiše bubnoval do listí. Uvnitř bylo sucho a příjemně. Čenda nám cestou vyprávěl, že jeskyně nese jméno geologa Josefa Emanuela Hibsche, který celý život zkoumal České středohoří.
„Tak vidíte,“ usmál se Drobek. „I déšť nás může přivést na zajímavé místo.“
Posadili jsme se na batohy a Čenda znovu postavil vařič. Horký čaj nám přišel vhod. Potom zapálil starou lucernu. Teplé světlo ozářilo stěny jeskyně a mně připadalo, jako bychom se najednou ocitli o sto let zpátky, kdy trampové vyráželi do přírody jen s batohem a kytarou.
„Tak povídej nějakou historku,“ pobídla Čendu Markéta. „Ale nesmíte se smát.“ „To neslibujeme.“
Vyprávěl nám o vandru, při kterém celou noc poslouchali podivné zvuky kolem tábořiště a ráno zjistili, že jim kolem spacáků pobíhal zvědavý ježek.
Smáli jsme se tak nahlas, až se náš smích rozléhal celou jeskyní.
Venku pořád jemně pršelo. Občas zapraskala větev nebo se ozval pták. Mně to ale už vůbec nevadilo. Seděli jsme spolu, pili čaj a poslouchali příběhy. Najednou mi došlo, že na tom vlastně vůbec nezáleží, jestli spíme pod hvězdami nebo pod skalou.
Ráno nás probudilo slunce. Déšť byl pryč a celé České středohoří vonělo mokrým lesem. Nad údolím se ještě držely cáry mlhy a na listech se třpytily kapky vody.
„Tak co?“ usmál se Čenda. „Mrzí tě, že jsme nespali pod širákem?“
Mapa
Podívala jsem se na starou lucernu, kterou ukládal zpátky do batohu, a zavrtěla hlavou. „Nemrzí. Protože kdyby všechno vyšlo přesně podle plánu, nikdy bych nezjistila, že ty nejhezčí vzpomínky často vzniknou úplnou náhodou.“
A když jsme scházeli zpátky do údolí, byla jsem si jistá jednou věcí. Na tenhle vandr si nebudu pamatovat kvůli dešti. Budu si ho pamatovat kvůli lidem, se kterými jsem ho prožila.
