Článek
„Čendo, kam zase jdeme?“ ozve se Eliška za mnou ve chvíli, kdy se cesta začíná pomalu ztrácet mezi stromy. Já mám samozřejmě připravenou svoji oblíbenou odpověď, že už je to jen kousek, což v mém podání může znamenat prakticky cokoliv od několika desítek metrů až po další půlhodinu chůze.
„Neboj, Eliško, dneska to nebude žádná dálková expedice, jdeme se jen podívat na jeden hrádek.“
„Na hrádek?“ „Jo.“„A kde tady jako je?“„V lese.“„To vidím taky.“
Musím uznat, že má pravdu. Kolem nás jsou zatím opravdu jen stromy, kameny, listí a cesta, která se líně vine mezi nimi, takže kdybych jí teď začal tvrdit, že za nejbližším stromem stojí hrad s věžemi, asi by mi příliš nevěřila. Jenže potom se cesta stočí, mezi kmeny se objeví první bílé zdivo a během několika dalších kroků máme před sebou něco, co sem na první pohled vůbec nepatří.
Malý hrad.
Kočičí hrádek
A ne jen nějaká kamenná zídka, ale skutečný pohádkový hrádek s bílými hradbami, štíhlými věžemi, červenými střechami, cimbuřím a vstupní branou, který stojí na skalce uprostřed lesa tak trochu jako kulisa z nějaké staré pohádky.
„No počkej,“ zastaví se Eliška a chvíli na něj kouká. „Tohle je ten hrádek?“ „Přesně.“„Vždyť je malej.“ „To říkáš teď. Počkej, až ti bude osm.“
Eliška se rozesměje a vydá se blíž, zatímco já si prohlížím stavbu a přemýšlím, jak zvláštní musí být pro člověka, který o ní nikdy neslyšel, narazit na ni úplně náhodou během obyčejné procházky lesem. Člověk jde mezi stromy a najednou před sebou uvidí hrad, který má všechno, co má správný hrad mít, jen je poněkud menší, než jsme zvyklí.
Kočičí hrádek vznikl na konci 19. století v době Auerspergů a dnešní oficiální stránky zámku Slatiňany uvádějí jeho vznik před rokem 1896. Přesné datování ale není úplně jednoduché. Proto je asi nejpoctivější říct jednoduše, že jde o stavbu z konce 19. století, která vznikla jako místo určené dětem.
„Takže oni si tady hráli na rytíře?“ „Přesně tak.“ „A tohle jim nechali postavit dospělí?“ „Ano.“ „Tak to měli dobrý.“ „To tedy měli.“
Když si člověk hrádek prohlédne zblízka, zjistí, že si s ním tehdejší stavitelé opravdu vyhráli, protože nejde jen o nějakou jednoduchou dětskou atrakci, ale o promyšlenou romantickou stavbu inspirovanou hradní architekturou, jejíž návrh je spojován s architektem Františkem Schmoranzem. Hrádek dostal hradby s cimbuřím, věže, hlavní věž na nejvyšším místě skalky a vstupní branku, takže i přes své malé rozměry působí překvapivě opravdově.
„Čendo, kdybychom byli malí, tak já jsem princezna.“„Dobře.“ „A ty jsi rytíř.“„To se mi líbí.“ „Ale musíš mě zachránit.“ „Před kým?“ Eliška se rozhlédne kolem sebe, jako by skutečně čekala, že někde za stromem objevíme draka. „Před drakem.“
Podívám se na malý hrádek, potom na okolní les a nakonec na Elišku. „Draka tady nikde nevidím.“ „To je proto, že se schovává.“ A je hotovo. Historie může jít na chvíli stranou, protože v tuhle chvíli máme jasně rozdělené role a Kočičí hrádek se během několika vteřin mění z historické stavby na dějiště dalšího dobrodružství.
Právě takový účel ostatně hrádek měl. Nebyl vojenskou pevností ani součástí obranného systému panství, ale měl dětem vytvořit prostor pro hru a fantazii. Oficiální materiály zámku Slatiňany dokonce připomínají, že se u něj dodnes odehrávají šiškové bitvy a dobývání hradu, takže tradice, kvůli které byl hrádek vytvořen, vlastně pokračuje i po více než sto letech.
A když se člověk podívá na okolní krajinu, dává to ještě větší smysl. Kočičí hrádek není osamělou kuriozitou někde náhodně odloženou v lese, ale zapadá do historické krajiny kolem Slatiňan, kterou Auerspergové postupně utvářeli a doplňovali o cesty, parkové partie a drobné romantické stavby. Nedaleko najdeme například Švýcárnu a další místa připomínající někdejší podobu zdejšího panství.
Další hrádek cestou, tentokrát mravenčí
„Čendo, myslíš, že bychom ho dneska dokázali dobýt?“ „Určitě.“ „Tak proč tam ještě nejsme?“ „Protože nejdřív musíme zjistit, kolik je obránců.“
Eliška se zasměje a já si říkám, že právě tohle je možná největší síla Kočičího hrádku. Člověk nemusí nic složitě vysvětlovat, nemusí nic organizovat a nepotřebuje ani žádné moderní atrakce. Stačí přijít do lesa, uvidět malý hrad a nechat pracovat fantazii, protože najednou máte před sebou místo, kde může být jeden člověk králem, druhý rytířem, třetí princeznou a obyčejná šiška se během okamžiku promění ve zbraň.
Jenže tenhle malý hrad už zažil mnohem víc než jen dětské bitvy.
Za více než sto let se kolem něj změnil svět k nepoznání. Děti, které si tady hrály v době jeho vzniku, dávno odešly a jejich životy jsou dnes jen součástí historie, zatímco Kočičí hrádek zůstal stát na své skalce mezi stromy a postupně se stal jedním z míst, která ke Slatiňanům neodmyslitelně patří.
A ani on neměl vždycky klid. V průběhu let potřeboval opravy a v roce 2012 ho poškodili vandalové, kteří poničili některé části stavby. Následovala veřejná sbírka a oprava hrádku, přičemž dobové prameny se v odhadu způsobené škody rozcházejí, takže nemá smysl dnes tvrdit jednu konkrétní částku jako jediný jistý údaj. Podstatné je, že hrádek se podařilo zachránit a dál může sloužit tomu, k čemu byl kdysi vytvořen.
„Víš, co mě na tom baví?“ řekne Eliška, když se ještě jednou otočí k hrádku „Co?“ „Že to není velký, ale stejně to vypadá jako opravdový hrad.“ A přesně to vystihla.
Možná totiž není důležité, jak vysoké jsou hradby, kolik má hrad věží nebo jestli by skutečný útočník dokázal jeho bránu prorazit během několika minut. Důležité je, co v člověku dokáže takové místo vyvolat, a Kočičí hrádek má jednu úžasnou vlastnost, dokáže na chvíli vrátit člověka do doby, kdy stačilo pár kamenů, kus lesa a trocha fantazie k tomu, aby vzniklo celé království.
Ještě chvíli se procházíme kolem hrádku, díváme se na věže a na skálu, na které stojí, a potom se pomalu vydáváme zpátky na cestu. Les kolem nás je stejně klidný jako předtím, jen už se na něj nedíváme úplně stejně, protože teď víme, že někde mezi stromy stojí malý hrad, který přežil více než jedno století a pořád čeká na další malé rytíře.
„Čendo?“ „Ano?“ „Příště bychom sem měli vzít šišky.“ „Proč?“ Eliška se otočí směrem ke hrádku a s naprostou vážností odpoví. „Protože ten hrad ještě není dobytý.“
A tak pokračujeme dál, zatímco za námi mezi stromy pomalu mizí červené střechy malých věží a já si říkám, že některá místa nemusí být velká, slavná ani obdivovaná v učebnicích dějepisu, aby měla svůj význam. Kočičí hrádek byl postaven pro dětskou fantazii a možná právě proto dokázal přežít tolik desetiletí, protože zatímco skutečné hrady se postupně mění v památky, o které se starají odborníci, tenhle malý hrádek může pořád zůstat hradem v dětských očích.
A možná je to vlastně ten nejlepší způsob, jakým mohl přežít.
Kočičí hrádek možná není největším hradem, jaký jsme kdy viděli, ale některé hrady se neměří podle velikosti. Měří se podle toho, kolik příběhů kolem nich za ta léta vzniklo. A tady jich musely být tisíce.
Stránka zámku Slatiňany, Kočičí hrádek, Kočičí hrádek , Česká Televize
