Krkavčí skály a Solvayův lom. Výprava, na kterou se nezapomíná

„Tak, Tuláci, nástup!“ zavolal Čenda, když autobus zastavil v Křižanech. Z vozu se vyhrnulo deset dětí ve věku od osmi do jedenácti let. Eliška, Mates, Kačka, Kavče i jejich kamarádi si upravovali batohy, zatímco vedoucí Lenka kontrolovala docházku a Drobek ještě jednou připomínal pravidla dnešní výpravy.

„Dnes nás nečeká obyčejný výlet,“ usmál se. „Celou cestu půjdeme podle mapy a budete plnit zálesácké úkoly. Každý správně splněný znamená body pro družinu. A nezapomeňte, že body dostanete i za kompletní výbavu.“

„Včetně KPZ?“ zeptal se Mates a trochu otráveně si poklepal na kapsu batohu. „Přesně tak.“ „Stejně ji nosíme zbytečně,“ zamumlal. „Jen zabírá místo.“ Několik dětí souhlasně přikývlo. Eliška se usmála. „Já ji nosím vždycky. Nikdy nevíš, kdy se bude hodit.“ „To říkáš pokaždé,“ zasmála se Kačka. „A jednou uvidíš, že budu mít pravdu.“

Čenda nic neříkal. Jen se pousmál, protože podobnou debatu slýchal skoro před každou výpravou.

Od autobusové zastávky se vydali po zelené turistické značce směrem ke Krkavčím skalám. Les je přivítal příjemným chladem, vůní borovic a zpěvem ptáků. Slunce jen občas proniklo mezi korunami stromů a cesta příjemně ubíhala.

Po několika stech metrech Drobek zapískal na píšťalku. „První stanoviště!“ Na pařezu ležela obálka. Uvnitř byl proužek papíru popsaný tečkami a čárkami. „Morseovka!“ vykřikla Kavče.

Děti se okamžitě sesedly kolem. Eliška četla znaky, Mates zapisoval písmena a Kačka skládala slova.

„Máme to! Jděte sto kroků po cestě a odbočte k velkému buku.“ „První body jsou vaše,“ pochválila je Lenka.

O kus dál čekalo další stanoviště. Každý dostal kus lana.

„Dnes chci vidět ambulantní spojku, liščí smyčku a lodní uzel,“ vysvětloval Čenda. Provazy létaly mezi prsty. Někomu se uzel povedl napoprvé, jiný ho musel několikrát rozvázat.

„Matesi, podívej se, kde máš chybu,“ ukázala mu Eliška. „Aha… už to vidím.“ „Výborně. Když si pomáháte, jste silnější oddíl,“ pochválil je Drobek.

Další část hry prověřila orientaci v terénu. Každé družstvo dostalo turistickou mapu a buzolu. „Žádné mobily. Jen mapa, buzola a vaše hlava. Najděte další stanoviště sami.“

Děti chvíli porovnávaly vrstevnice, určovaly světové strany a hledaly správný směr.

„Myslím, že tudy,“ ukázala Eliška. „Ne, tam je údolí,“ odporoval Mates. Nakonec rozhodla Kavče. „Podívejte, tady je rozcestí. Eliška má pravdu.“ Za chvíli už stáli přesně tam, kde měli.

Poslední disciplínu připravili vedoucí mezi dvěma stromy. Napnuli silné lano a děti měly za úkol přeručkovat z jednoho konce na druhý.

„Nepůjde o rychlost,“ vysvětloval Čenda. „Důležitá je trpělivost a správná technika.“

Děti se střídaly jedno po druhém. Některé zvládly celé lano napoprvé, jiné skončily po několika metrech v měkkém mechu a zkoušely to znovu. Smích se rozléhal lesem, ale nikdo se nikomu neposmíval. Každý věděl, že příště může být na řadě právě on.

Když se mezi stromy objevily Krkavčí skály, všichni se zastavili. Pískovcové skalní věže vysoké několik desítek metrů se tyčily nad lesem jako kamenní strážci. Děti si je se zaujetím prohlížely z turistické stezky a obdivovaly, co dokáže příroda vytvořit během milionů let. „Ty opravdu vypadají jako krkavci,“ zašeptala Kačka.

Po splnění poslední šifry pokračovala výprava dál po zelené turistické značce směrem k Solvayovu lomu.

Jenže právě na kamenité cestě Kačka nešťastně uklouzla. „Au!“ Tvrdě dopadla na koleno. Chvíli seděla na zemi a do očí se jí nahrnuly slzy. Na koleni se objevila odřenina a tenký proužek krve.

Čenda už sundával batoh, když si vedle ní klekla Eliška..„Počkej chvilku.“ Otevřela svou krabičku poslední záchrany. V malé plechové krabičce měla přesně to, co si děti do KPZ na schůzkách společně připravovaly, dezinfekci, sterilní čtvereček, náplasti i malé obinadlo.

„Trochu to štípne,“ upozornila Kačku. Ránu opatrně očistila, zalepila náplastí a usmála se. „Hotovo.“ Kačka vstala a zkusila udělat několik kroků. „Děkuju. Už to skoro nebolí.“ Drobek se podíval na ostatní děti. „Tak co? Pořád si někdo myslí, že je KPZ zbytečná?“ Mates zčervenal. „Asi už ne.“

„Právě proto za ni dostáváte body,“ vysvětlovala Lenka. „Nejde o krabičku. Jde o to, že správný zálesák myslí dopředu a je připravený pomoci sobě i ostatním.“

Od Krkavčích skal pokračovala výprava k bývalému Solvayovu lomu. Děti obdivovaly vysoké vápencové stěny lomu, vyšly na vyhlídku a zastavily se také u odbočky k Loupežnické jeskyni. Na informační tabuli si přečetly, že samotná jeskyně je kvůli ochraně přírody a bezpečnosti veřejnosti nepřístupná, a tak pokračovaly dál po značené cestě.

Odpoledne sešli zpět do Křižan na vlakové nádraží. Když přijel vlak, všech deset dětí i tři vedoucí nastoupili a za několik minut vystupovali v Jablonném v Podještědí.

Na okraji města už bylo připravené táboření. Drobek rozdělal oheň, Lenka postavila na čaj a děti mezitím sbíraly dřevo. Za chvíli už nad ohništěm voněly špekáčky a večerní les pomalu utichal.

„Tak kdo dnes získal nejvíc bodů?“ zeptal se Čenda. Drobek se usmál. „Body se dají spočítat. Ale největší vítězství dnes nebylo v soutěži.“ Podíval se na Elišku.

„Nejdůležitější bylo, že když bylo potřeba, neváhala ani vteřinu a pomohla kamarádce. Přesně proto existují zálesácké oddíly. Nejen kvůli morseovce, uzlům, mapám nebo výletům, ale hlavně proto, aby se z dětí stali lidé, na které se může každý spolehnout.“

Nad tábořištěm se pomalu rozsvítily první hvězdy. Děti seděly kolem ohně, zpívaly trampské písničky a plánovaly další výpravu. A tentokrát už nikdo nebrblal, že je krabička poslední záchrany zbytečná. Stačil jediný den v lese, aby všichni pochopili, že opravdový zálesák nenosí výbavu proto, že ji možná bude potřebovat. Nosí ji proto, že chce být připraven pomoci druhým, kdykoli to bude třeba.