Článek
Je těžké psát o dětech, které se staly symbolem hrůzy a nevinnosti zároveň. O dětech, které místo prázdnin, her a školních lavic čekal transport, lágr a smrt. Přesto je potřeba o nich psát znovu a znovu, protože právě ony nesou nejčistší svědectví o tom, co dokáže lidská zloba.
Dětství, které skončilo přes noc
Lidice, malá vesnička nedaleko Kladna, žila na jaře 1942 poklidným životem. Na návsi se hrály děti, v kostele zněly varhany, ženy pracovaly na zahradách a muži chodili do dolů. Byl to obyčejný český venkov.
Všechno se změnilo po atentátu na Reinharda Heydricha. Nacisté chtěli odplatu, ukázat sílu, zasít strach. V jejich hledáčku se ocitly Lidice, nevinná obec, která s atentátem neměla nic společného.
Den, kdy se zastavil čas
V noci z 9. na 10. června 1942 vesnici obklíčily jednotky SS. Muži byli shromážděni ve dvoře statku Horákových, kde zazněly výstřely, jeden po druhém, do řady, bez výjimky. Ženy a děti byly odvedeny do školy v Kladně. Dětský pláč, ženská bezmoc. Nikdo nevěděl, kam pojedou.
Lidice mezitím zmizely z mapy. Domy byly vypáleny, kostel vyhozen do povětří, hřbitov rozryt. Zbyla jen hlína, popel a ticho.
Děti bez dětství
Když matky z Lidic odváželi do koncentračního tábora Ravensbrück, nacisté jim odebrali děti. Bylo jich 105. Z nich jen několik ty s „árijskými rysy“ bylo vybráno k poněmčení. Ostatní čekala smrt.
Malé děti, které neuměly ani číst, byly naloženy do aut a odvezeny do vyhlazovacího tábora Chełmno. Tam byly podle svědectví po válce usmrceny plynem. Bez jmen, bez hrobů, bez rozloučení.
Těch několik, které se vrátily
Po válce se hledalo každé dítě, které by mohlo být lidické. Z Německa se vrátilo jen 17 dětí. Ostatní, 88 malých životů se nikdy nenašlo. Mezi přeživšími byla i Marie Šupíková. Vzpomínala, jak ji odtrhli od maminky.
Byla jsem malá a nechápala jsem, proč pláče a křičí. Nevěděla jsem, že ji už nikdy neuvidím.
Nebo Eva Kubíková, kterou adoptovala německá rodina. Až po válce zjistila, odkud pochází, z Lidic, které už neexistovaly. Celý život nesla v srdci větu.
Přežila jsem, abych mohla vyprávět.
Pomník ticha
Na místě, kde kdysi stály Lidice, dnes roste tráva. Jen obrysy základů domů a kamenné kříže připomínají, že tu byl život. Uprostřed pietního areálu stojí sousoší od sochařky Marie Uchytilové, 82 bronzových dětí. Každá jiná, každá s vlastní tváří. Dívají se do dáli. Do prázdna.
Jsou to Lidické děti, ty, které už nikdy nevyběhly na náves, které nikdy nedostaly vysvědčení, které nepoznaly dospělost. Jejich ticho mluví víc než tisíce slov.
Svět, který si je zapamatoval
Když se po válce svět dozvěděl, co se v Lidicích stalo, jméno obce obletělo zeměkouli. Na památku vznikaly „nové Lidice“ v Mexiku, Venezuele, Panamě, Spojených státech i Velké Británii.
Jméno Lidice se stalo symbolem zbytečného utrpení, ale i nezdolnosti.
Aby se nezapomnělo
Každý rok v červnu se v Lidicích scházejí lidé z celého světa. Klid, zpěv ptáků, vítr v trávě. A přesto se zdá, jako by tam zůstaly dětské hlásky, kroky, smích, dávno ztracený, ale stále přítomný.
Lidické děti nikdy nedospěly. Ale jejich příběh vyrostl v paměť, která nás učí, že zlo se rodí z lhostejnosti, a že i ty nejmenší oběti mohou být těmi největšími svědky.
Dovětek.
Na místě bývalých Lidic dnes stojí nápis
„Lidice budou žít.“
A opravdu žijí, v paměti každého, kdo si vzpomene na děti, které nedostaly právo ani na to jediné, na obyčejné dětství.
Návštěva Lidic je víc než jen cesta do minulosti. Je to dotek s bolestí, kterou nelze pochopit rozumem, ale jen citem.
Stačí projít a zastavit se u bronzových postav dětí, které se už nikdy nevrátily domů. Jejich pohledy jsou tiché, ale mluví za všechna ztracená dětství světa.
Když sem přijedete, nezapomeňte na lidické děti. Přineste jim hračku, panenku, autíčko, medvídka.
Je to drobný dar, ale s hlubokým významem. Každá hračka položená k památníku je symbolem naděje, že nevinnost a dobro v nás stále žijí.
Říká se, že mrtví žijí, dokud na ně někdo vzpomíná. A tak lidické děti žijí dál, v našich srdcích, v dětských očích, které se smějí bez strachu, v každé hračce, kterou někdo tiše položí do trávy.
Ticho Lidic pak na okamžik promluví, o lásce, o ztrátě, o slibu, že už nikdy…
Zdroje:
