Mezi třemi hrady - vandr, který se nechodí na výkon

Vyšli jsme od hradu Žebrák v hodině, kdy den ještě váhá, jestli se má opravdu probudit. Tráva byla mokrá a studená, vzduch ostrý a čistý a mezi stromy se drželo světlo, které neoslňuje, ale spíš hladí. Eliška šla kousek přede mnou, pomalu, skoro opatrně, jako by ten začátek nechtěla rušit. Zastavila se u rozpukané zdi a prsty přejela po kameni.

„Tady je to starý tak, že už to nikam nespěchá,“ řekla tiše. „Možná proto je tady tak dobře,“ odpověděl jsem.

Vystoupali jsme výš a krajina se otevřela postupně. Lesy ustoupily, louky se rozprostřely do světla a v dálce se rýsovaly Brdy i krajina Hořovicka. Vítr prošel kolem nás a na okamžik to znělo, jako by hrad něco šeptal.

„Kdybychom dneska už nikam nešli, tak by to vlastně stačilo,“ řekla Eliška. „To by byl nejkratší vandr, co jsme kdy šli.“ „Ale možná jeden z nejlepších.“

Krátký přechod na Točník, jiný svět na dosah

Cesta na Hrad Točník není dlouhá. Zhruba kilometr, patnáct až dvacet minut klidné chůze. Přesto se během té chvíle změní všechno.

Najednou se mezi stromy objeví hlasy, smích a pohyb. Pokud dorazíte o Velikonocích, jako my v pátek, nádvoří ožívá jarmarkem, tradicemi i vůní medoviny a pečiva.

„To je zvláštní,“ řekla Eliška. „Co?“ „Že stačí pár minut a jsi v úplně jiném světě.“

Prošli jsme mezi stánky, koupili si koláč a opřeli se o zeď. Z hradeb je krásně vidět zpět na Žebrák. Dva hrady proti sobě, každý s jinou náladou. „Jsou tak blízko a přitom každý úplně jiný,“ řekla. „A my jsme někde mezi nimi.“

Nezdrželi jsme se dlouho. Tenhle vandr nás táhl dál.

Přes Broumy do Křivoklátska, dlouhá, tichá část cesty

Za Točníkem se krajina uklidní. Postupně přecházíte přes Broumy a noříte se hlouběji do CHKO Křivoklátsko, i když její okraj začíná už dřív. Cesta se protahuje, les houstne a lidí ubývá. Najednou už nejde o krátkou vycházku, ale o poctivý vandr.

„Kolik ještě?“ zeptala se Eliška po chvíli. „Dost na to, aby sis to zapamatovala,“ odpověděl jsem. Zasmála se. „Já si to pamatuju už teď.“

Po cestě nejsou jen oficiální vyhlídky. Spíš nenápadná místa, kde se les na chvíli otevře a ukáže krajinu. Paseky, průhledy mezi stromy, světlo dopadající na svahy.

„Tady to nikdo neukazuje na fotkách,“ řekla. „A možná proto je to tak dobrý.“

Roztoky u Křivoklátu a řeka, která zpomalí čas

Když cesta začne klesat, změní se i vzduch. Je vlhčí, měkčí. A pak uslyšíte vodu dřív, než ji uvidíte. U Roztok u Křivoklátu jsme sešli k řece Berounce. Tekla pomalu, klidně, bez spěchu. Eliška si sedla na kámen u břehu a dívala se do proudu.

„Tady bych klidně zůstala.“ „Na jak dlouho?“ „Nevím. Možná na celý den.“ Sedl jsem si vedle ní. Voda šuměla, vítr byl měkký a svět najednou neměl žádné hrany.

„Víš, co je na tom nejlepší?“ „Co?“ „Že jsme nikam nespěchali.“

Křivoklát cíl, který není to nejdůležitější

Když jsme pokračovali dál, mezi stromy se postupně objevil Hrad Křivoklát. Ne náhle, ale pomalu. Jakoby se nechtěl ukázat příliš rychle. „Tak jsme došli,“ řekla Eliška. Podíval jsem se zpátky, směrem odkud jsme přišli. „Jo… ale to hlavní bylo cestou.“ A přesně o tom tenhle vandr je.

---

Kousek nad Broumy seděl u plotu starý chlap. Pes ležel u jeho nohou a ani nezvedl hlavu, jen očima sledoval cestu, jako by už dávno věděl, kdo půjde kolem. Eliška ho pozdravila a dala se s ním do řeči, tak přirozeně, jak to umí jen ona.

„Jdete od hradů?“ zeptal se. „Od Zříceniny hradu Žebrák přes Hrad Točník,“ odpověděla. Přikývl. Dlouze, pomalu. „To jdete po starý cestě. Tady se toho dost odehrálo.“

Opřel se víc o plot a podíval se směrem k lesu. „Král Václav IV. si tam nahoře nebyl jistej. Proto si nechal postavit Točník. Blízko… ale jinak. Pevnějc.“
Na chvíli se odmlčel, jako by poslouchal něco, co my neslyšeli.

„A pak přišly horší časy. Lesy Křivoklátska schovávaly lidi. Někdo pomohl. Někdo ne.“ Eliška ztichla.

„A řeka?“ zeptala se po chvíli.
Stařík se pousmál. „Berounka si pamatuje. Když jdeš potichu, někdy máš pocit, že nejdeš sám.“

Rozloučili jsme se a šli dál. „Myslíš, že si to vymyslel?“ zeptala se Eliška.
„Nevím,“ řekl jsem. „Ale ten les tomu věří.“ A od té chvíle jsme šli tišeji.

Cesta k Hradu Křivoklát vedla pořád stejně, ale něco se změnilo. Jako by krajina nebyla jen kolem nás, ale i v nás…

---

Od Zříceniny hradu Žebrák k Hradu Točník tě vede nenápadná cesta, spíš jako pozvání než značka. Za Točníkem se chytíš modré a necháš ji, aby tě pomalu vtáhla směrem k Broumům.

V lesích CHKO Křivoklátsko se barvy střídají, ale směr zůstává, pořád dál a hlouběji. Když začneš klesat k Roztokům u Křivoklátu, cestu ti už tiše doprovází voda Berounky.

A nakonec tě červená dovede až k Hradu Křivoklát, jako by věděla, kde má tenhle den skončit.