Článek
Les nad roklí byl po dešti zvláštně tichý, jako by se všechno živé stáhlo o krok zpátky a nechalo prostor jen kapkám stékajícím po jehličí a našim krokům, které jsme se snažili tlumit, i když jsme věděli, že v takovém tichu je slyšet úplně všechno. Eliška šla přede mnou, pomalu a soustředěně, občas se lehce dotkla větve nebo kmene, jako by si tím potvrzovala, že ten les je skutečný a ne jen kulisa, která se může každou chvíli zmizet.
„Počkej,“ řekla najednou tiše, aniž by se otočila. Její ruka sklouzla dozadu, až našla moje prsty, které stiskla tak přirozeně, že to nevypadalo jako gesto, ale jako něco, co tam patří odjakživa.
Zastavil jsem se těsně za ní a naklonil se blíž. „Co je?“
Chvíli neodpovídala, jen se dívala před sebe do borovic, kde se světlo lámalo mezi kmeny a vytvářelo nepravidelné stíny, které si člověk mohl snadno splést s pohybem.
„Tady někde je,“ zašeptala nakonec. „Kdo?“ zeptal jsem se, i když jsem odpověď tak nějak tušil.
Otočila ke mně hlavu a pousmála se tím svým klidným způsobem. „Neříkej, že jsi mě sem vzal jen tak.“
„Dobře,“ přiznal jsem potichu, „doufal jsem, že ho uvidíme… Ale nečekal jsem, že takhle rychle.“
Udělala sotva znatelný krok blíž ke mně, takže jsem cítil teplo jejího ramene i přes chladný vzduch, který se držel nad roklí. „Tak se dívej,“ řekla. „Ale neukazuj. Jen hledej.“
Kalous Ušatý
Zaměřil jsem pohled na borovici před námi a snažil se v ní najít cokoliv neobvyklého. Nějaký tvar, který by neseděl, nějaký detail, který by vyčníval, ale čím víc jsem se snažil, tím víc jsem viděl jen kůru, pryskyřici a stíny, které se měnily s každým poryvem větru.
„Nic tam není,“ vydechl jsem po chvíli, která byla delší, než by měla být.
„Je,“ odpověděla klidně a opřela se o mě o něco víc. „Jen se díváš moc přímo.“
Zasmál jsem se potichu. „To je rada jak od nějakého starého tuláka.“
„Možná,“ usmála se. „Tak to zkus jinak.“
Zhluboka jsem se nadechl a na okamžik přestal hledat, jen jsem nechal oči klouzat po kmeni. Právě tehdy se to stalo, obraz se v hlavě poskládal jinak, detaily zapadly do sebe a najednou jsem ho uviděl, jako by tam byl od začátku a jen čekal, až si připustím že tam je.
„Počkej…“ zašeptal jsem a instinktivně jsem jí stiskl ruku. „Vidíš ho?“ zeptala se tiše, aniž by se pohnula.
„Jo,“ přikývl jsem a cítil, jak mi po zádech přebíhá mráz, který neměl s chladem nic společného.
Kalous ušatý seděl přitisknutý ke kmeni tak dokonale, že by ho člověk minul, aniž by si ho všiml, jeho tělo bylo stažené do úzké linie a peří splývalo s kůrou tak přirozeně, že nebylo možné říct, kde končí strom a kde začíná on.
„Jak dlouho tam asi je?“ zeptal jsem se skoro bez hlasu. „Možná celou dobu,“ odpověděla Eliška. „Jen jsme si ho nevšimli.“
Kalous
Dívali jsme se na něj mlčky, čím déle jsem se soustředil, tím víc jsem měl pocit, že se nedívám jen já na něj, ale že se ten pohled nějak vrací zpátky, pomalu, klidně a bez jakéhokoliv spěchu.
„On nás vidí, že jo,“ říká Eliška. Lehce jsem přikývl. „Od začátku.“ „To je zvláštní pocit,“ dodal jsem a mimoděk jsem ji objal kolem ramen, jako bych se potřeboval něčeho přidržet.
„Jsme u něj doma,“ odpověděla tiše a opřela si hlavu o moje rameno, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě.
Vítr se zvedl od rokle a větve nad námi se lehce pohnuly. Světlo se rozpadlo do pohyblivých stínů a v té jediné vteřině, kdy se všechno kolem změnilo, se změnilo i něco na kmeni, ne pohybem, který by šel sledovat, ale spíš nepřítomností, která přišla bez varování.
„Kde je?“ vydechla Eliška a narovnala se. Díval jsem se na stejné místo, ale viděl jsem jen strom. „Nevím… vůbec jsem neviděl, jak odlétl.“ „Já taky ne,“ zavrtěla hlavou a krátce se zasmála, ale v tom smíchu bylo víc úžasu než veselí.
Chvíli jsme tam stáli a dívali se na prázdné místo a já měl zvláštní pocit, že to celé nebylo setkání, jaké si člověk představuje, ale spíš krátké vpuštění do světa, který běží úplně mimo nás a jen občas dovolí, abychom ho zahlédli.
„Myslíš, že tam někde pořád je?“ zeptal jsem se, když jsme se pomalu vydali dál podél rokle.
Kalous
Eliška se na okamžik zastavila a otočila hlavu zpátky ke stromům, které už vypadaly úplně obyčejně. „Určitě,“ řekla klidně. „Jen už ho zase nevidíme.“
Podíval jsem se na ni a usmál se. „A sleduje nás?“ Její úsměv byl tichý a jistý. „Celou dobu.“
---
Kalous ušatý je nenápadná noční sova, která spoléhá na dokonalé maskování, tichý let a výborný sluch při lovu drobných hlodavců. Hnízdí jednou ročně v opuštěných hnízdech jiných ptáků, kde samice snáší obvykle 3–6 vajec. Není vzácný, ale kvůli skrytému způsobu života ho lidé vidí jen zřídka. Mláďata opouštějí hnízdo dřív, než umí dobře létat, a ozývají se typickým pískáním. V zimě se může sdružovat s dalšími jedinci a společně odpočívat na jednom stromě.
