Článek
Třetí srpnový víkend. Konec prázdnin se už bohužel blíží mílovými kroky. Člověk si říká, že máme ještě spoustu času, a najednou se podívá do kalendáře a zjistí, že těch prázdninových dnů už zase tolik nezbývá. S jejich koncem bohužel přijde i konec našeho neomezeného výletění.
Škola, povinnosti, ranní vstávání a všechno ostatní, co k běžnému životu patří. Takže jsme si řekli, že si ještě jeden vandr dáme. Tentokrát žádná velká dálková trasa. Žádné vstávání za tmy. Vyrazíme tak že tam budeme až odpoledne.
V plánu máme Nové Město nad Metují, zámek, Výrov, Čertovu díru a potom přístřešek ve Vilách, kde chceme strávit noc.
„Tati, a kdy teda jedeme?“ „po obědě.“ Eliška se na mě podívala, jako bych právě oznámil něco naprosto neuvěřitelného. „Po obědě?“ „Ano.“ „To není vandr.“ „Proč?“ „Na vandr se přece vstává brzo.“ „Dneska máme výjimku.“ „Tak dobře.“ A bylo rozhodnuto.
Do Nového Města nad Metují jsme tedy dorazili až odpoledne.A vlastně to bylo příjemné. Žádný spěch. Žádné nervózní kontrolování hodinek. Vystoupili jsme z vlaku, vzali batohy a vyrazili.
Historické centrum Nového Města nad Metují je městskou památkovou rezervací a jeho dominantou je zámek na skalnatém ostrohu nad Metují. Na jeho místě stával na počátku 16. století pozdně gotický hrad spojený se zakladatelem města Janem Černčickým z Kácova. Později byl přestavěn na renesanční a následně barokní sídlo.
My ale dnes neměli v plánu dělat podrobnou prohlídku celého zámku. Chtěli jsme si ho hlavně užít. „Tak tohle je on?“ „Jo.“ Eliška si ho chvíli prohlížela. „Je větší, než jsem čekala.“ „A ještě zajímavější je, co se s ním stalo před více než sto lety.“ To už jsem jí samozřejmě musel vysvětlit.
Zámek Nové Město nad Metují
Na začátku 20. století byl zámek ve špatném stavu. V roce 1908 ho koupili bratři Josef Bohumil a Cyril Adolf Bartoňové, textilní průmyslníci z Náchodska. Rozsáhlou renovaci svěřili architektovi Dušanu Jurkovičovi.
A právě tady začíná jedna z nejzajímavějších kapitol novoměstského zámku. Jurkovič neměl starou stavbu jednoduše přeměnit v něco nového. Naopak. Jeho úkolem bylo zachovat historický charakter a zároveň vytvořit pohodlné moderní bydlení. A to se mu podařilo způsobem, který je patrný dodnes.
Rekonstrukce a úpravy probíhaly v letech 1908 až 1913. Do zámku byla zavedena elektřina, centrální teplovodní vytápění a telefon, vznikly koupelny a moderní kuchyně a nechyběl ani osobní a jídelní výtah.
„Takže tam měli elektřinu?“ „Ano.“ „A telefon? „Taky.“ „A výtah?“ „Taky.“ Eliška se zamyslela. „Tak to už byli docela moderní.“ „Na svou dobu hodně.“ „wifi ale neměli ne?“ „Tu ne, no.“
Ještě zajímavější je, odkud elektřina pocházela. Stará panská vodárna u řeky byla přeměněna na vodní elektrárnu. Technické zařízení zahrnovalo Kaplanovu turbínu a alternátor a elektrárna podle oficiálních městských materiálů vyrábí elektřinu dodnes. „Takže zámek si vyráběl vlastní elektřinu z vody?“ „Přesně.“ „To je dobrý.“ Musel jsem uznat, že je. A pak jsme vyrazili dál.
V zámecké zahradě jsme se ještě zastavili u krytého dřevěného mostu. Je to jeden z prvků, které dávají zahradě její nezaměnitelný vzhled. Jurkovič se při jeho návrhu inspiroval lidovou architekturou jihovýchodní Moravy. Most vznikl v roce 1911 a spojuje terasu se spodní částí zahrady.
Zámek Nové Město nad Metují
„Tati, ale pod tím mostem není řeka.“ „Já vím.“ „Tak proč je to most?“ „Protože nemusí vést přes řeku.“ Eliška chvíli přemýšlela. „Takže most může být vlastně jen hezký.“ „Přesně.“ A tím jsme měli zámek pro dnešek za sebou. Protože nás čekala ještě jedna zřícenina. Výrov.
Z města jsme postupně zmizeli do zeleně. Ubylo domů. Ubylo lidí. A přibyly stromy.
Výrov je zřícenina hradu na příkrém svahu nad Metují. Dnes je z něj především místo, kde se dá zastavit, rozhlédnout se a představovat si, jak mohl prostor vypadat v době, kdy zde ještě stála hradní stavba. Oficiální městské materiály ho uvádějí také jako místo s vyhlídkou na historické centrum.
„Tak kde je ten hrad?“ „Tady.“ „Tohle?“ „Z něj už zbyly jen pozůstatky.“ Eliška se rozhlédla kolem. „Takže zase žádní rytíři.“ „Bohužel.“ „A drak?“ „Ten už vůbec ne.“ Výrov ale nepotřeboval žádného draka. Místo samo o sobě mělo atmosféru. Skály, les a výhled dolů do údolí.
Výrov
Chvíli jsme jen stáli. Bez řečí. Někdy je totiž nejlepší na vandru právě tohle. Nikdo nic nevysvětluje. Nikdo nikam nespěchá. Jen stojíte na místě, kde před vámi stáli lidé před stovkami let. A přemýšlíte, jak asi jejich svět vypadal.„Tati?“ „Co?“ „Myslíš, že se tady taky báli?“ „Čeho?“ „Třeba že někdo přijde.“ „To určitě.“„To měli horší než my.“ Tentokrát jsem jí neměl co říct. Měla pravdu.
Z Výrova jsme pokračovali dál. Další cíl měl název, který Elišku zaujal ještě dřív, než jsme tam vůbec dorazili. Čertova díra. Nachází se v Klopotovském údolí a je popisována jako jeskyně. S místem je spojena místní pověst o čertovi a čarodějnici.
„Tati?“ „Ano?“„A byl tam fakt čert?“ „Nevím.“ „Takže tam jdeš první.“ „Samozřejmě.“ „A já půjdu za tebou.“
Čím blíž jsme byli, tím víc se změnila atmosféra. Les kolem nás ztichl. Skály vystoupily zpod zeleně.nA potom se před námi objevila Čertova díra.
Žádný pohádkový vchod do pekla. Jen jeskynní prostor ve skále. Ale možná právě proto působí zajímavě.
Čertova díra
Když člověk stojí před tmavým skalním otvorem uprostřed lesa, není těžké pochopit, proč podobná místa dostávala tajemná jména a proč se kolem nich vyprávěly pověsti.
Eliška se zastavila. „Tak co?“ „Co jako?“ „Jdeš dovnitř.“ „Jdu.“ „Tak já počkám.“ Vlezli jsme dovnitř. Tma.Chlad. A ticho.
Žádný čert. Žádné strašidelné zvuky. Jen skála. Po chvíli jsme zase vyšli ven. Eliška se podívala zpátky. „Takže čert nikde.“„Asi má dneska volno.“ „Nebo tě bál a schoval se.“„Možná.“ A pokračovali jsme dál.
Odpoledne pomalu přecházelo ve večer.
To byl okamžik, kdy jsme začali myslet na poslední část dne.
Nocleh.
Naším cílem byl přístřešek ve Vilách.
Výhoda dnešního výletu byla právě v tom, že jsme nemuseli absolvovat žádný dlouhý pochod. Zámek, Výrov a Čertovu díru jsme si mohli užít bez toho, abychom celý den honili kilometry.
Teď už jsme jen potřebovali dojít na místo, kde složíme batohy.
„Kolik ještě?“ „Kousek.“ „Kolik je kousek?“ „To se nedá změřit.“ „Takže hodně.“ „Ne.“ „Tak málo?“ „Tak akorát.“ Eliška se zasmála. „Ty tvoje odpovědi.“
Šli jsme dál. Slunce už bylo nízko. Mezi stromy prosvítalo poslední světlo a les dostával úplně jinou podobu než před několika hodinami.
A pak jsme dorazili. Přístřešek. Naše dnešní cílová stanice.
„Tak jsme tady.“ Eliška sundala batoh. „Fakt tady spíme?“ „Fakt.“ A v tu chvíli už bylo úplně jedno, že jsme nepřišli ráno. Že jsme toho neušli desítky kilometrů. Že jsme nezačali výlet za svítání. Bylo to přesně tak, jak jsme chtěli.
Odpoledne jsme přijeli. Prošli jsme si Nové Město nad Metují. Podívali jsme se na zámek. Přesunuli jsme se k Výrovu. Našli Čertovu díru. A před setměním jsme byli u přístřešku.
„Tati?“ „Hm?“ „Co se ti dneska líbilo nejvíc?“ Chvíli jsem přemýšlel. „Asi to, že jsme nikam nespěchali.“ Eliška chvíli mlčela. „Mně se líbil zámek.“ „A Čertova díra?“ „Taky.“ „A Výrov?“ „Taky.“ „Takže všechno?“ „Jo.“Potom zalezla do spacáku. Chvíli ještě něco vyprávěla, ale únava nakonec zvítězila. Zůstalo ticho.
Seděl jsem venku a přemýšlel o tom, jak rychle prázdniny utekly. Ještě nedávno jsme měli pocit, že jsou nekonečné. Teď už zbývalo jen několik posledních dnů.
A potom škola. Ranní vstávání. Povinnosti. A naše výlety už nebudou tak jednoduché jako během prázdnin. Ale možná je to dobře. Protože kdyby prázdniny nikdy nekončily, možná bychom si ani neuvědomovali, jak cenné ty společné dny jsou…
