Od pramenů ke skalám, tři dny, které ostatní vzdali

Byl rok 2008 a ten plán zněl jednoduše jen na papíře. Tři dny v Českém ráji, všechno na zádech. Když jsme to říkali ostatním, pokaždé přišla stejná reakce. Nejprve nadšení, pak otázka na kilometry a nakonec ticho.

„Kolik to teda má,“ ptal se jeden z kamarádů, „Tak akorát, aby to nebyla nuda,“ odpověděl jsem. „Tak to jedete sami,“ zaznělo nakonec.

A tak jsme stáli jen my dva u zámeku Hrubá Skála. Batohy byly těžké a popruhy se zařezávaly do ramen už při nandávání. Pepíno si batoh usadil a podíval se na mě. „Hele, ještě to můžeme otočit. Dáme pivo a budeme mít víkend.“ „To by byla škoda,“ odpověděl jsem. „Takhle si budeme pamatovat víc.“

Vyrazili jsme. Pod Pod Myší dírou se cesta stáhla mezi skály. Najednou přišel chlad, vlhko a ticho. Zvuk kroků se odrážel od kamene a vzduch voněl mechem. „Tohle je jiný svět,“ řekl Pepíno potichu. „A právě proto jsme tady,“ odpověděl jsem.

První hodiny bolely. Záda protestovala a nohy si teprve zvykaly. U Adamovo lože jsme si sedli a chvíli jen jedli a mlčeli.

„Říkal jsi tři dny,“ ozval se Pepíno. „To pořád platí.“ „A kolik dneska.“ „Dost.“ Zasmál se. „Ty jsi hroznej.“

V Malebném údolí se šlo pomalu. Kořeny pod nohama, světlo jen po kouskách a člověk přestal řešit čas. Na Tabulové hoře jsme funěli. Pot stékal po zádech a batoh se zdál těžší s každým krokem.

„Kdo tohle vymyslel,“ procedil Pepíno.„My,“ odpověděl jsem. Nahoře jsme se zastavili. Vítr, ticho a výhled, který všechno vracel zpátky do rovnováhy.

U Kapely jsme jen stáli. „Tady se nemluví,“ řekl Pepíno. „Nemusí,“ odpověděl jsem.

U Kořenského pramene jsme doplnili vodu. Byla ledová a ostrá. „Tohle tě postaví na nohy,“ řekl Pepíno. „Tohle tě udrží na cestě,“ doplnil jsem.

K večeru jsme došli k Čertově ruce. Slunce zapadalo a les pomalu tmavnul.„Tady,“ řekl Pepíno. Celtu jsme natáhli mezi stromy a rozdělali malý oheň, opatrně a bez zbytečné stopy. Seděli jsme dlouho a dívali se do plamenů.

„Víš co,“ řekl Pepíno tiše, „jsem rád, že nikdo nejel.“ „Já taky,“ odpověděl jsem.

Druhý den, sobota

Ráno přišlo chladné a tiché. Spacáky byly vlhké a těla ztuhlé. Pepíno se posadil a sykl. „Tohle bude bolet.“ „To znamená, že to bude dobrý,“ odpověděl jsem.

Sbalili jsme věci a vyrazili. První kroky byly těžké, ale postupně se rozchodily.

Na Janově vyhlídce jsme se zastavili. Mlhy se zvedaly a kraj se probouzel.„Kvůli tomuhle to stojí za to,“ řekl Pepíno.„Kvůli tomuhle a kvůli tomu, že jsme to nevzdali,“ odpověděl jsem.

U Studánky Pod Kočičí hlavou jsme pili vodu. „Kolik ještě,“ zeptal se. „Radši se neptej.“ „To jsem čekal.“ Na Kočičí hlavě jsme stáli dlouho a beze slov.

„Víš, co je na tom nejlepší,“ řekl Pepíno.„Co.“„Že jsme to nevzdali.“

Když jsme došli k hrad Valdštejn, byli tam lidé. Po dlouhé době hlasy, kroky a smích. „Hele, turisti,“ ušklíbl se Pepíno. „Jedno pivo a rychle pryč,“ řekl jsem.

Na vyhlídkovou věž Hlavatice jsme vylezli nahoru. Vítr foukal a kraj pod námi dýchal do dálky.

Odpoledne už bylo jen o vůli. Přes Kacanovy a dál směrem k Podpohoří jsme šli mlčky. „Příště jedeme nalehko,“ bručel Pepíno. „Příště pojede víc lidí,“ odpověděl jsem. „Nepojede,“ řekl klidně. A měl pravdu.

Když jsme dorazili ke Chlumu - Kozlov, shodili jsme batohy a jen seděli. „Já už nikam nejdu,“ řekl Pepíno. „Ani nemusíš,“ odpověděl jsem. Malý oheň jen krátce prohřál večeři, kafe trocha rumu a pak jsme zalezli do spacáků.

Třetí den neděle

Ráno bylo tiché a smířené. Už jsme nikam nespěchali. „Tak jdem domů,“ řekl jsem. „Škoda,“ odpověděl Pepíno.

Cesta ubíhala pomalu. Les se postupně rozestupoval, přibývalo světla a nakonec se objevila Všeň. První domy, první zvuky civilizace. Zastavili jsme se na kraji a otočili se zpátky do lesa.

„Hele,“ řekl Pepíno, „jsem rád, že nikdo nejel, jen by zdržovali “ „Já taky,“ odpověděl jsem. Chvíli jsme stáli mlčky.

Pak jsem se nadechl a zeptal se: „Tak kam příště.“ Pepíno si upravil batoh a usmál se. „Sejdeme Jizeru z Malé Skály na nafukovacích matracích.“

---

Tahle trasa není o kilometrech, ale o vůli a schopnosti jít dál, i když už se nechce.Hruboskalsko člověka nešetří, střídá schody, kořeny a úzké průchody mezi skalami. Každý den bolí jinak, ale každý krok má svůj smysl.

Nejde o výkon, ale o to vydržet a nevzdat to. V takovém terénu si člověk rychle srovná, co je důležité. Ticho mezi skalami má větší váhu než jakýkoliv rozhovor. A únava, která přijde večer, je zvláštním způsobem poctivá.

Možná právě proto na takové cesty nejede každý. A možná proto jsou nejlepší jen ve dvou. Protože některé vandry si člověk musí opravdu odžít, ne jen projít.

Zdroj. mapy.cz, mapa Hruboskalska, zápisy v trampských cancacích a v neposlední řadě také moje děravá hlava.