Oheň pod Broumovskými stěnami

Noc už dávno pohltila lesy pod Broumovskými stěnami. Nad korunami stromů se třpytily hvězdy a od skal přicházel chlad, který dokázal zalézt až pod bundu. V malé trampské osadě ukryté mezi stromy však plál oheň tak silně, že jeho světlo bylo vidět až na nejbližší paseku.

Plameny tančily jako divocí duchové lesa. Jednou se natahovaly vysoko k nebi, podruhé se krčily mezi poleny a tiše si šeptaly s rozpálenými uhlíky. Kouř voněl pryskyřicí, dřevem a dálkami. Přesně tak, jak má vonět večer po pořádném vandru.

Kolem ohně seděli unavení tuláci. Boty od prachu, kalhoty od bláta, tváře ošlehané větrem a sluncem.

Nikomu se už nikam nechtělo. A přesto všichni věděli, že právě kvůli těmhle chvílím ráno vstávali. „Pamatujete, jak jsme ráno vycházeli od Hlavňova?“ prolomila ticho Manka.

„Pamatujeme,“ zabručel Pepíno. „To jsi ještě tvrdil, že dneska půjdeme pohodovou procházku.“ „A nešli snad?“ „Ne.“ „Tak delší procházku.“ Smích se rozběhl mezi stromy.

Pepíno si natáhl nohy k ohni a bolestivě zasténal.„Příště mě zastřelte, jestli zase řeknu, že Broumovské stěny jsou pohodová procházka.“ „Neboj,“ usmál se Slamák. „My tě natočíme na video a pustíme ti to příště.“

„To není fér.“ „Život není fér.“ Oheň zapraskal. Několik jisker vystřelilo vzhůru a zmizelo mezi hvězdami.

Chvíli bylo ticho. Takové to příjemné ticho mezi lidmi, kteří spolu prošli kus cesty.

„Mně se stejně nejvíc líbila Kovářova rokle,“ řekla po chvíli Manka.„Tam byl klid.“ „A vlhko,“ dodal Pepíno.„A bláto,“ přisadil si Slamák.„A nádhera,“ uzavřela Manka. Nikdo jí neodporoval.

Kovářova rokle byla přesně tím místem, kde člověk zpomalí.Kde přestane myslet na práci, starosti a všechny hlouposti běžného života.

Jen jde. Poslouchá vodu. A dýchá les.
Mně se líbila Mariánská jeskyně,“ ozval jsem se . „Tam to mělo atmosféru.“ „Jo,“ přikývl Slamák. „Člověk tam vleze a hned má pocit, že by měl mluvit potichu.“ „Nebo vůbec.“

Vítr zlehka zašuměl v korunách stromů.

Nad osadou přeletěl netopýr. Noc byla čím dál hlubší. „A pak Skalní divadlo,“ pokračovala Manka.b„To už začínalo být vedro.“ „To už začínaly bolet nohy,“ opravil ji Pepíno. „Tebe bolely už od snídaně.“ „Protože jsem zkušený tulák.“ „Ty jsi starej tulák.“ „To je skoro totéž.“ Další smích.

Někde v dálce zahoukal puštík. Jeho hlas se odrazil od skal a rozplynul se v lesích. „Supí hnízdo ale nemělo chybu,“ řekl po chvíli Slamák. Všichni přikývli. Na ten výhled se nezapomíná.

Pole. Vesnice. Kostelní věže. Lesy táhnoucí se až k obzoru. A vítr. Pořádný horský vítr. Takový, který člověku vyčistí hlavu lépe než týden dovolené.
„Tam bych vydržel sedět celé hodiny,“ povídám. „Já taky.“

„Jenže pak někdo řekl, že musíme dál.“
„Protože jsme museli dál.“ „To je škoda.“ Slunce už tehdy stálo vysoko.
Před nimi však byl ještě dlouhý kus cesty.

Božanovský Špičák. Machovský kříž. Raubeschloss. A desítky lesních pěšin mezi nimi.

„Kolik jsme toho vlastně dneska nachodili?“ zeptal se Pepíno. „Podle mapy pětadvacet kilometrů.“ „Jenže jsme několikrát odbočili,“ připomněla Manka. „To je pravda.“„Takže?“

„Tak šestadvacet.“ „Spíš sedmadvacet.“
Pepíno zavřel oči. „To vysvětluje všechno.“ „Co třeba?“ „Třeba proč přemýšlím, jestli se mi chce dojít pro další poleno.“„A chce?“ „Ne.“ Slamák se zvedl. „Tak já dojdu.“ „Vidíš? Proto tě máme rádi.“ „Protože nosím dřevo?“ „Ne. Protože jsi mladší.“ O dva roky.“

„To je v našem věku skoro generace.“ Smích se rozběhl osadou tak hlasitě, až z blízkého smrku vyletěl nějaký pták. Pak se všichni znovu zahleděli do plamenů.

Kolik podobných nocí už zažili? Kolik ohňů? Kolik stezek? Kolik vyhlídek?

A vlastně na tom nezáleželo. Protože žádný vandr není stejný. Každý má svůj vlastní příběh. Své vlastní lidi. Své vlastní okamžiky.

„Když nám bylo dvacet, chodili jsme rychleji.“ „To jo.“ „Mnohem rychleji.“
„A taky jsme byli mnohem hloupější,“ dodal Pepíno. „To taky.“

„Dneska nám cesta trvá déle.“ Slamák se usmál. „Protože se umíme zastavit.“

Nad osadou zavál vítr. Plameny se rozvlnily. Jiskry stoupaly vzhůru jako malé oranžové hvězdy.

„Zastavit u skály.“ „U vyhlídky.“ „U lesa.“ „U západu slunce.“ „A někdy i jen tak.“ Nikdo nic neříkal. Protože všichni věděli, že je to pravda.

Dnes už věděli, že to nejkrásnější bývá mezi startem a cílem.

Třeba právě teď. Uprostřed noci. U ohně. Pod hvězdami. Někde pod Broumovskými stěnami.

Pepíno hodil do plamenů poslední poleno. Dřevo zapraskalo a vyšlehl vysoký sloup jisker. „Tak co zítra?“

„Domů.“ „Škoda.“ „Proč?“ Pepíno se zadíval do ohně. Dlouho mlčel. Pak se usmál.n„Protože zítra už nebudeme sedět tady.“ A v tu chvíli nikdo neměl co dodat. Jen oheň dál tiše vyprávěl svůj nekonečný příběh do broumovské noci.

---

Z Hlavňova jsme sice vyrazili po červené, ale každý zkušený tulák ví, že značka je spíš doporučení než rozkaz. Stačila zajímavá skála, nenápadná pěšina nebo průhled mezi stromy a už jsme mířili jinam.

Některé z nejhezčích okamžiků toho dne totiž neležely přímo na trase. A právě proto jsme měli večer v nohách víc kilometrů, než ukazovala mapa, ale také víc zážitků, než jsme ráno čekali.