Článek
Byl to den, který vypadal až podezřele klidně. Slunce stálo vysoko a světlo klouzalo po pískovcových věžích tak měkce, že i ostré hrany skal působily přívětivě. Les voněl vlhkem a jehličím a smích turistů se vracel od stěn jako ozvěna. Ve skalách panovalo zvláštní ticho krásného dne, kdy nikdo nepředpokládá, že během několika minut půjde o život.
Petr byl v terénu od rána. Strážce přírody a zároveň člen skalní záchranné služby. Krom pokutových bločků měl u sebe i malý červený batoh se zdravotnickým vybavením. V jeho světě neexistovala úplná pohoda. I v nejhezčím počasí hlídal mokré kameny, úzké schody a lidi stojící příliš blízko hran. Věděl, že ve skalách neexistují malé pády. Každý může být poslední.
Telefon zavibroval. Ten zvuk v lese vždy znamená problém. „Petr.“
„Tady pokladna u vstupu,“ ozval se napjatý hlas. „Máme hlášení od turistů. Pád ze skály. Někde za Ozvěnou. Muž dole, spousta krve. Trauma bod NA 128.“ Petr se narovnal. V hlavě se mu rozsvítila mapa. „Rozumím. Záchranka?“ „Ano i hasiči už jedou.“ „Jsem na cestě.“
Rozběhl se. Rychle a přesně. Tělo si trasu pamatovalo lépe než mysl. Telefon už byla u úst. „Petr. Potvrzuji zásah. Rescue point NA 128. Muž po pádu z výšky. Jsem první na místě.“ „Díky, posílám kluky. Zachranka a hasiči jedou.“
Když člověk běží k úrazu, svět se zúží. Zůstane jen postup. Dýchání. Krvácení. Vědomí. Za zatáčkou uviděl skupinu lidí. Někdo mával. „Tady!“
Muž ležel několik metrů pod skalním prahem. Tělo zkroucené v nepřirozené poloze. Oči napůl otevřené. Dýchání mělké. Petr si klekl. „Ustupte, prosím. Nikdo s ním nehýbejte.“ Rychlá kontrola. Dýchá. Pulz rychlý. Reaguje na bolest, na oslovení jen slabě. Somnolentní. Somnolence je stav ospalosti a poruchy vědomí. Člověk reaguje zpomaleně, otevře oči jen na podnět a znovu se propadá. U úrazu hlavy je to varovný signál, že mozek může být vážně ohrožen.
Levá noha byla zlomená. Kost vystupovala z rány, krvácení drobné. V týlu hlavy tržně zhmoždělá rána krvácela víc. A pak si všiml krve ve zvukovodu. To nevěstilo nic dobrého. Sterilní krytí položil volně přes ránu.
„Držte mu nohu v téhle poloze. Nehýbat,“ vedl ruce muži vedle sebe. Pak hlava. Krytí. Kontrola dýchacích cest. „Pane, slyšíte mě? Zůstaňte se mnou.“ Zasténání. Krční límec nasadil opatrně. Stabilizace páteře byla teď klíčová. Petr se rozhlédl. „Vy dva. Běžte k Ozvěně. Počkejte tam na záchranku a hasiče. Řekněte jim NA 128 a doveďte je sem.“ „Rozumíme.“ Rozběhli se.
Žena klečela u ramen. „Mluvte na něj. Pořád. Ať neusne.“ Muž otevřel oči. Zavřel je. A pak už je znovu neotevřel.
Skaly
„Nemám reakci na bolest“ řekl Petr. Kontrola dýchání. „Dýchá, ale mělce.“ Bezvědomí. „Petr, zhoršení stavu. Pacient v bezvědomí. Spontánní dýchání přítomno.“ „Kluci jsou na cestě. Letí ti tam Vrtule.“
Na místo dorazili další skalní záchranáři. „Co máme?“ „Pád z výšky. Otevřená zlomenina bérce. Těžké poranění hlavy. Bezvědomí.“ Tým se rozestavil bez dalšího slova. Kyslík. Imobilizace. Vakuová matrace. Pak dorazila zdravotnická záchranná služba. „GCS?“„Tři až čtyři.“ Monitor zapípal. „Zajišťujeme dýchací cesty.“
Nad skalami se ozval vrtulník. Rotor rozvlnil koruny stromů. „Přistání louka za parkovištěm,“ hlásila vysílačka hasičů. Transport byl technický. Soutěska se změnila v operační koridor. Nosítka centimetr po centimetru. Povely krátké.
„Krok.“ „Stop.“ „Drž.“ „Jdeme.“
Když vyšli z lesa, louka vibrovala pod tlakem rotoru. Posádka vrtulníku čekala připravená. „Pád z výšky. Kraniotrauma. Otevřená zlomenina. Šok.“ Dveře se zavřely. A pak byl pryč. Ticho po vrtulníku bylo těžké. Petr zůstal stát a díval se na strom u stezky. Na malou kovovou tabulku. NA 128. Body záchrany jsou pevné orientační body v terénu. Každý má unikátní kód. Když člověk volá pomoc, stačí přečíst číslo z tabulky. Operátor okamžitě ví přesnou polohu. Žádné vysvětlování „jsme někde u velké skály“. Žádné hledání.
Jak s nimi zacházet je jednoduché. Najít tabulku. Přečíst kód. Nadiktovat ho operátorovi. Zůstat na místě. Neodbíhat. Čekat na záchranáře.
Ty malé tabulky zachraňují minuty. A ve zranění rozhodují minuty o životě. Turisté je často míjejí bez pohledu. Záchranáři je vidí jako majáky.
Les se mezitím vrátil k životu. Smích. Kroky. Slunce svítilo stejně krásně jako předtím. Jen někde v nemocnici bojoval muž o další kapitolu svého života.
LZS
Petr se otočil zpět k lesu. Služba nekončí. Skály zůstávají. A další den může být stejně krásný. A stejně nebezpečný.
