Článek
Stál na hranici a díval se do očí lidem, kteří už neměli kam jít. Bylo léto roku 1938 a Evropa se rychle propadala do temnoty. Po anšlusu Rakouska proudily k švýcarským hranicím tisíce židovských uprchlíků, rodiny s dětmi, staří lidé, nemocní. Neutíkali za lepším životem, ale před jistou záhubou. Na druhé straně hranice čekalo nacistické Německo a s ním deportace, tábory, smrt.
Tím, kdo o jejich osudu rozhodoval, byl Paul Grüninger, policejní kapitán kantonu St. Gallen. Švýcarsko tehdy vydalo jasný federální příkaz, od 19. srpna 1938 nesměli být židovští uprchlíci přijímáni. Kdo překročil hranici po tomto datu, byl považován za nelegálního a měl být vrácen zpět. Zákon byl jednoznačný, chladný a administrativně čistý. Důsledky tohoto rozhodnutí však znamenaly jediné, vydání lidí do rukou nacistického režimu.
Grüninger byl profesionální policista, vychovaný k poslušnosti a respektu k řádu. Zároveň byl člověkem, který si uvědomoval, že existují chvíle, kdy zákon přestává být nástrojem spravedlnosti. Když viděl děti svírané v náručí rodičů a strach ve tvářích starých lidí, pochopil, že návrat pro ně znamená rozsudek smrti. A v té chvíli se rozhodl.
Neodmítl rozkaz otevřeně. Zvolil cestu tiché, nenápadné vzpoury. Začal systematicky falšovat úřední záznamy. Data vstupu byla posouvána zpět před 19. srpen, razítka potvrzovala legální přechod hranice, dokumenty vytvářely zdání pořádku a souladu s předpisy. Na papíře bylo vše správně. Ve skutečnosti šlo o záchranu lidských životů. Někteří jeho podřízení mu pomáhali, jiní mlčeli, všichni ale věděli, že se pohybují na hraně zákona i osobního rizika.
Takto, den za dnem, rodinu za rodinou, umožnil vstup do Švýcarska přibližně 3 600 lidem. Byly to tisíce osudů, které se díky jednomu muži vyhnuly deportacím a plynovým komorám. Grüninger své činy nikdy nepovažoval za hrdinství. Bral je jako nutnost, jako jedinou možnou reakci na nelidský rozkaz.
Paul Grüninger
Pravda však nemohla zůstat skrytá. Už v roce 1939 začalo vyšetřování. Úřady prověřovaly záznamy, vyslýchaly zaměstnance a nakonec stanuly tváří v tvář samotnému kapitánovi. Grüninger nic nezapíral. Otevřeně přiznal, co dělal, a vysvětlil proč. V dubnu 1940 byl propuštěn ze služby, přišel o hodnost i důchod a byl postaven před soud. Stát tvrdil, že porušení zákona nelze omluvit dobrým úmyslem. Rozsudek byl jasný, vinen.
Muž, který zachránil tisíce lidí, byl oficiálně označen za zločince. Zbytek života strávil v chudobě, bez uznání, bez rehabilitace. Pracoval příležitostně jako učitel či pojišťovací agent, žil skromně a stranou pozornosti. Švýcarsko dlouhá desetiletí odmítalo připustit, že se mýlilo.
Zatímco on chudl a stárnul, lidé, které zachránil, žili své životy. Zakládali rodiny, měli děti a vnoučata. Teprve v roce 1971 byl Paul Grüninger izraelským památníkem Yad Vashem oceněn titulem Spravedlivý mezi národy. Bylo to první oficiální potvrzení, že jeho činy byly morálně správné. Švýcarská rehabilitace přišla až v roce 1995, třiadvacet let po jeho smrti.
Když se ho kdysi ptali, proč porušil zákon, odpověděl prostě, „Šlo o záchranu lidských životů ohrožených smrtí. Jak bych mohl vážně uvažovat o byrokratických plánech a kalkulacích?“ V této větě je obsažen celý jeho příběh.
Paul Grüninger nejednal z touhy po slávě ani uznání. Jednal proto, že pochopil, že existují chvíle, kdy je poslušnost zločinem a lidskost povinností. Zaplatil za to celý svůj život. Díky němu však tisíce lidí dostaly šanci žít. A to je odkaz, který žádný rozsudek nemůže vymazat.
