Článek
Když jsme toho sobotního rána vystoupili na Národní třídě, město se teprve probouzelo. Tramvaje cinkaly jako ospalé zvonky, z otevřených kaváren voněla čerstvá káva a mokré dlažební kostky se leskly, jako by je někdo přetáhl lakem. A zatímco ostatní mířili ke kavárenským stolům a obchodům, my jsme měli úplně jiný cíl, svět, kde je všechno z kostek. Doslova.
Muzeum Lega
Muzeum Lega v Praze nevypadá jako žádné z těch okázalých míst, co na sebe křičí billboardy a neonové šipky. Je nenápadné, schované v domě, který byste snadno přešli. Kdyby ovšem hned za dveřmi nestála figurka postavená z tisíců kostiček, která se tváří, jako by nás zvala dovnitř. V tu chvíli se člověk zastaví a instinkt mu řekne„Tady začíná něco zvláštního.“
A má pravdu.
Jakmile se dveře zavřely, před očima se nám rozsvítilo celé lego město. První pohled obří Tower Bridge, tak precizně poskládaný, že i zábradlí je z drobounkých dílků. Vedle něj Eiffelova věž, elegantní a vysoká, že musí být podepřená, aby se nezřítila. A naproti tomu scéna ze Star Wars, Hvězda smrti, stromové domy Ewoků, a mezi nimi tisíce miniaturních postaviček, které vypadaly, že každou chvíli začnou bojovat.
Tati, tohle je celý z lega? ozvalo se vedle mě.
Jo. A ještě k tomu někdo měl čas to postavit,“ odpověděl jsem tiše s hlubokou pokorou ke všem trpělivým rodičům světa.
Ale to byl teprve začátek. Expozice se klikatila jako dobrodružná cesta. Za každým rohem nový svět. Historická Praha pod sklem, s mini Karlovým mostem, zmenšenými věžemi, tramvají číslo 22, která se opravdu hýbe. Člověk si poklekne, aby ji lépe viděl, a má pocit, že se propadá do lego verze vlastního města.
A pak přišel Harry Potter.
Hrad Bradavice tyčící se jako z filmu, s malinkými okny a světýlky, které svítí, když se místnost potemní. Člověk čeká, kdy se na věži objeví Hedvika s dopisem. A vedle toho scéna z Pána prstenů, Helmův žleb, miniaturní armády a orlové ve vzduchu. Děti zíraly. A my dospělí s nimi, protože přiznejme si to, tohle už dávno překročilo hranici obyčejné hračky.
Pak jsme došli k místnosti, která změnila pravidla hry.
HERNA. Žádná cedule „Nesahat!“. Právě naopak. „Tady si postavte, co vás napadne.“A jaký to mělo efekt?
Děti se vrhly ke krabicím. Ale nešlo jen o ně. I ti nejvážnější tátové a mámy, kteří doposud chodili se zkříženýma rukama a jen občas pokývali hlavou, najednou poklekli k hromadám kostek a začali stavět. Nejprve nenápadně. Jednu kostku… druhou… a za chvíli vedle vás vzniká tank s nakřivo připevněnou věží. Nebo drak, kterému sice chybí ocas a má místo hlavy kostku, ale všechny děti přísahají, že je „mega“.
A zatímco kolem někdo stavěl robotickou ruku a jiní se snažili poskládat nejvyšší věž, já jsem si uvědomil něco zvláštního, tady úplně zmizel rozdíl mezi dětmi a dospělými.
Všichni jsme byli stejní. Soustředění, zaujatí a šťastní. Když jsme se nakonec vydali k pokladně, říkal jsem si, že nic kupovat nebudeme. Jenže pak jsem zahlédl police.
Limitované minifigurky.
Retro krabičky, jaké jsem měl kdysi na poličce jako dítě. Sady, které se už nevyrábí. A tak jsem stál v pokladně s malou krabičkou v ruce, připadal jsem si přesně jako tehdy, když mi bylo osm a dostal jsem první lego pod stromeček.
Venku mezitím začalo pršet. Kapky bubnovaly na kapuci a asfalt se leskl, jako by odrážel všechny ty barvy zevnitř muzea. Ale mně to bylo jedno. Uvnitř mě totiž pořád vibroval ten zvláštní pocit radosti, který přišel s každým zacvaknutím kostky. Nešla z něj setřást ani realita venku.A když jsme mířili ke schodům do metra, napadlo mě. Možná to není jen muzeum.
Možná je to místo, které ti připomene, že svět je pořád plný fantazie. Že nic není moc malé na to, aby to nestálo za obdiv. A že každé z nás, ať nám je pět nebo padesát, má v sobě pořád kousek dítěte. Stačí mu dát příležitost.A možná taky krabičku lega.
