Článek
Když si dnes uvaříme kávu nebo čaj a sáhneme po cukřence, většinou vůbec nepřemýšlíme nad tím, odkud se vzala malá bílá kostka, kterou vezmeme mezi prsty a jednoduše vhodíme do šálku, jenže před více než sto osmdesáti lety nic takového samozřejmé nebylo a v Dačicích se začal psát příběh vynálezu, který změnil způsob, jakým lidé cukr používali.
Představme si Dačice v první polovině devatenáctého století, město, jehož ulicemi projížděly povozy a kde se život řídil mnohem pomalejším rytmem než dnes, přestože právě tehdy Evropa procházela velkými změnami a nové stroje a výrobní postupy postupně pronikaly i do menších měst.
Dačice přitom už tehdy měly s cukrem velmi blízký vztah. Roku 1829 vznikl v nedalekém Kostelním Vydří první řepný cukrovar na Moravě a v roce 1833 byla přímo v Dačicích založena rafinerie cukru, která se později stala místem jednoho pozoruhodného vynálezu.
Na jaře roku 1840 do Dačic přichází ze Švýcarska muž jménem Jakub Kryštof Rad, narozený roku 1799 v Rheinfeldenu, který se stává ředitelem rafinerie a snaží se podnik modernizovat a rozšířit jeho výrobu.
Pod jeho vedením se v Dačicích kromě cukru vyráběly také cukrovinky, kandované ovoce a čokoláda, do tohoto podnikání se zapojila i Radova manželka Juliana, jejíž jméno se později stane součástí slavného příběhu.
Podle dačické pověsti se Juliana jednoho srpnového dne roku 1841 při sekání cukrové homole poranila a právě tato událost měla Rada přivést k myšlence, zda by nebylo možné vyrábět cukr rovnou v malých pravidelných kouscích, které by se nemusely pracně odsekávat z velké homole. Tento příběh je krásný, ale samotné zranění Juliany není historicky doloženo s jistotou, a proto je správné brát jej jako tradovanou historku, nikoli jako nezpochybnitelný fakt.
Jisté však je, že Rad v Dačicích skutečně hledal způsob, jak nepraktické cukrové homole nahradit menšími pravidelnými kousky, a jeho řešení bylo překvapivě důmyslné. Cukrová moučka se plnila do mosazné desky se 400 otvory, v nichž se pomocí lisu stlačovala do pravidelných tvarů, které se potom vytlačily z forem a sušily přibližně deset až dvanáct hodin.
Na podzim roku 1841 vznikly první kostky cukru. Vyráběly se ve dvou velikostech a jejich hmotnost se pohybovala přibližně mezi dvěma a čtyřmi gramy. Výroba přitom nebyla jen pokusem, protože při použití šesti lisů bylo podle historických údajů možné vyrobit až 1120 kilogramů kostkového cukru denně.
Rad si svůj způsob výroby nechal právně chránit a dne 23. ledna 1843 získal ve Vídni privilegium k výrobě kostkového cukru. Tady je důležité rozlišovat dvě data, která se někdy zaměňují, rok 1841 znamená vznik prvních kostek, rok 1843 jejich právní ochranu a následné uvedení výroby na trh.
V listopadu 1843 začala dačická rafinerie kostky vyrábět pro zákazníky a nový výrobek se prodával například pod označením „Thee-Zucker“, tedy čajový cukr. V říjnu téhož roku Rad své privilegium prodal dačické rafinerii za 12 000 zlatých.
Mohlo by se zdát, že právě začíná velký hospodářský úspěch, jenže dobrý vynález ještě nemusí zachránit celý podnik. Dačická rafinerie měla problémy s polohou, protože ležela daleko od hlavních oblastí pěstování cukrové řepy a doprava suroviny výrobu prodražovala.
Rad proto v roce 1846 Dačice opustil, rafinerie však pokračovala ještě několik let a definitivně skončila v roce 1852. O jedenáct let později byla její budova z větší části zbořena a z podniku, v němž vznikl slavný vynález, zůstaly především historické stopy.
Když dnes člověk prochází Dačicemi, musí mít trochu představivosti, aby si dokázal představit dobu, kdy zde fungovala rafinerie, z jejíchž prostor odcházel cukr k zákazníkům a kdy se tu poprvé lisovaly malé bílé kostky. Připomínkou této historie je nejen místo bývalé rafinerie na Palackého náměstí, ale především pomník první kostky cukru u kostela svatého Vavřince, který byl odhalen v roce 1983 a jehož žulová kostka má hranu čtyřiceti centimetrů.
Je to vlastně zvláštní pomník. Skutečná kostka cukru je tak malá, že ji člověk sevře mezi dva prsty, zatímco její dačická připomínka je vytesaná z kamene a několikanásobně zvětšená, jako by město chtělo připomenout, že i zdánlivě nepatrná věc může mít překvapivě dlouhý příběh. A právě v tom je kouzlo Dačic.
Nikdo tehdy nemusel mít v úmyslu změnit svět. Stačilo vyřešit obyčejný problém, který lidé znali každý den. Cukr byl tvrdý, nepraktický a musel se odsekávat z homole. Jakub Kryštof Rad přišel s řešením, které bylo jednoduché na pochopení, ale dostatečně důmyslné na průmyslovou výrobu.
Možná skutečně všechno začalo poraněným prstem Juliany Radové, jak vypráví tradice. Možná byl skutečný příběh jiný. To už dnes bezpečně nezjistíme.
Jisté však je, že na podzim roku 1841 vznikla v Dačicích první kostka cukru na světě.
Rafinerie, která ji vyráběla, dávno zmizela. Její ředitel je po desetiletí pryč a původní provoz si dnes dokážeme představit už jen podle historických pramenů. Ale kostka zůstala.
A když si ji dnes vezmeme z cukřenky a vhodíme do kávy, držíme v ruce nepatrný kousek historie, jehož příběh začal právě tady, v Dačicích. Někdy totiž velké změny nezačínají velkými objevy. Někdy začnou obyčejnou otázkou. Nešlo by to udělat jednodušeji? V Dačicích na ni Jakub Kryštof Rad našel odpověď.
Dačice, kostkový cukr , Cukr, Muzeum Dačice,
