Článek
Klokočky – Hruboskalsko – Podtrosecké údolí – hrad Kost. Trasa známá stovkám turistů. Jenže trampové Čenda a Pepíno šli svou cestou. Ne z mapy. Ale ze vzpomínek, intuice a touhy ztratit se, alespoň na chvíli, v tichu pískovcových věží, v roklích, kde voda mluví víc než lidé. A to, co mělo být klidným víkendem, se změnilo v třídenní vandr plný zvláštních znamení.
Když jsme dorazili do Klokoček v pátek večer, slunce už viselo nízko. Po celém týdnu ve městě nám první nádech lesa připomněl, proč to vlastně celé děláme. Zamířili jsme rovnou do hospody Pod Průchody, staré, poctivé, kde se stěny opírají o skály a pivo se točí pomaleji než čas.
Po guláši a dvou pivech jsme vyrazili dál, už jen s čelovkou a měsíčním svitem. Nocleh? Indiánské pohřebiště. Místo, které zná jen pár zasvěcených. Pod převisem mezi borovicemi, kde se i zvuky chovají tišeji, rozdělali jsme malý oheň a beze slov usedli do nočního klidu.
„Doufám, že nepřijde Talina,“ povídám.
„Ať přijde,“ odpovídá Pepíno.
„Vždyť je to zrádkyně,“ kontruji.
„Právě proto. Dal bych si s ní za korunu z flašky rumu a třeba ji domluvil,“ procedí skrz zuby Pepíno.
„Víš, že tohle je místo, kam bych jednou klidně uložil kosti?“ pronesl Pepíno náhle, když oheň zčervenal a dým stoupal do větví jako kouřová modlitba.
Nad ránem nás probudilo podivné ticho. Příliš tiché. I ptáci jakoby zmlkli. Jen vítr se otíral o pískovec jako neviditelný hlas. Rychlá snídaně a už jsme vyrazili po červené.
Hruboskalsko jsme už znali, alespoň jsme si to mysleli. Než jsme zbloudili z trasy u vyhlídky Na Kapelu a ocitli se mezi skalami, které v mapách nebyly. Cestička se ztrácela mezi kapradinami a vlhký vzduch houstl.
„Tohle už není trasa, to je bludiště,“ zavrčel Čenda, když potřetí vylezli na stejný výčnělek.
Když jsme se konečně dostali do jakési rokle, zahlédli jsme v měkké zemi otisk bosé nohy. Nešlo o hru – stopa byla čerstvá. A nikde široko daleko žádný turista.
Pak jsme našli jeskyni. Malou, ale hlubokou. Uvnitř byly zbytky ohniště, prázdná lahev od rumu a na kameni u ohniště nožem vyrytý nápis:
„KOST NENÍ KONEC.“
Bez dalších slov pokračujeme z rokle. Když opět najdeme značku, padá nám kámen ze srdce.
Na noc míříme k jezeru Krčák. V původním převisu u Věžáku už někdo byl, možná ti, co tu zanechali onu stopu. A tak hledáme nové místo. Pod převisem poblíž lesa rozděláváme jen vařič, oheň nejde riskovat, vítr nabírá na síle a nechceme způsobit nějaký problém.
Ve dvě v noci nás probudily kroky. Tiché, jisté. Možná jen srnka. Možná… ne. Kroky se na chvíli zastavily. Pak dál. Bez světla. Ráno jsme našli další stopu. Opět bosou.
---
Neděle – Cesta do pohádky
Za svítání jsme vyrazili. Les byl po noční návštěvě nějak jiný. Vzduch svěží, ale v paměti zůstal podivný stín. Prošli jsme kolem Dolského rybníka, pak Nebákova a vstoupili do Plakánku. Údolí bylo tiché, skoro posvátné. Jako by si neslo příběhy, které nikdo nevysloví. Jen voda šuměla mezi mechem, kořeny a starými mlýny.
Když v dáli vidíme věž hradu Kost, neozve se radostné „hurá“. Jen tiché nadechnutí. Jako když se něco uzavře, a ty víš, že jsi byl součástí něčeho zvláštního.
U stánku pod hradem si dáváme klobásu. Sedáme si na slunce, klobouky do trávy, a chvíli mlčíme.
Pak si Pepíno zapsal do svého starého zápisníku:
„Některé cesty nejsou na mapě. Ale vedeš je v sobě. A někdy tě potkají věci, co nejsou k pochopení, jen k přijetí. A o tom trampování je.“
---
Trasa: Klokočky – Hruboskalsko – Podtrosecká údolí – hrad Kost
Noclehy: indiánské pohřebiště, převis u Krčáku
Cca: 15–18 krásných km chůze denně.
Z cesty na Kost jsme si přinesli víc než jen otlačené paty a prázdnou plynovou kartuš. Někde mezi indiánským pohřebištěm a Plakánkem jsme si znovu ověřili, že pravé trampování není o vzdálenostech, ale o chvílích, kdy se ti zastaví dech. Někdy kvůli výhledu. Jindy kvůli stopě, kterou nečekáš.
Ale jak už to bývá, když jeden příběh končí, druhý se začíná psát sám.
A tak příště na Trosky. Na Pannu a Babu, dvě věže, co hlídají horizont jako strážkyně dávných tajemství. Prý je tam jeskyně, schovaná pod zříceninou, o které se šeptá jen u ohňů. Místo, kam se málokdo dostane – uvidíme. Možná najdeme jen další převis a starou plechovku. Anebo něco víc.
Každopádně, kytara je naladěná, ešus naleštěný a mapa přeložená na další stránku…
Zdroj: Naše staré trampské Cancáky
