Článek
Na Trosky jsme přišli v pátek dopoledne. Ranní vlak, kafe z termosky na nádraží v Libuni, a pak už jen lesem pod dvě černé věže, co ční nad krajinou jako dvě hlídky něčeho pradávného.
Nešli jsme tam kvůli hradu. Ale kvůli příběhu.
Starý tramp z osady Řev nám kdysi řekl:
„Pod Babou je puklina. Jeskyně. Ale nenechte ji otevřenou moc dlouho.“
Smáli jsme se mu tehdy. Ale něco v těch slovech zůstalo. A teď jsme tam byli. Na úbočí, mimo značky, pod suchými borovicemi jsme hledali. A našli. Malý vstup, zarostlý břečťanem a pískem. Vlhko. Ticho. Vzduch jak studený dech někoho, kdo dlouho mlčel.
Čelovky. Plazení. A pak – stěna. A na ní rytý kříž. A písmena R. Z.
Ztichli jsme. Věděli jsme, že tohle je začátek něčeho, co nejde vzít zpátky.
Sobota – Cesta mezi světy
Spali jsme u Nebákova, pod převisem, kde se víc šeptá, než mluví. V noci přišel vítr, takový ten, co nemá směr. Převalil se přes tábořiště, zhasl vařič a odnesl pryč naše klidné sny.
Ráno jsme se sbalili a vyrazili dál. Ne podle značek, ale podle citu. Přes Mužský, kolem roklí, kde voda teče dolů, i když cesta stoupá. Občas jsme potkali srnky, občas stín, co tam před chvílí ještě nebyl.
U Kněžmostu jsme narazili na kamenný patník u cesty. A na něm… další rytina. Kříž. A zase R. Z. Bez vysvětlení. Bez směru. Jen přítomná.
Začalo se šeřit. Zamířili jsme k Valečovu – skalnímu hradu, kde jsou ještě dnes vytesané příbytky pro ty, kdo byli chudí, nebo nechtěli být vidět.
Tam jsme se utábořili. Převis, měkký mech, čaj na vařiči. A ticho.
A pak přišel dusot.
Jasný, rytmický, těžký. Kůň. Ale v tom terénu žádný jet nemohl. Čelovky. Ticho. Otisky kopyt v mechu. Ale žádné stopy bot. Ani pára. Jen ticho a… přítomnost.
V noci jsme nepromluvili.
Neděle – Poslední stopa
Ráno bylo vlhké a šedivé. Vyšli jsme k hlavnímu hradnímu skalisku. A tam – na zadní straně jednoho z bytů – do kamene vyrytý kříž. A znovu R.Z.
Tentokrát hluboko. Starší. Ale ten stejný rukopis.
Tři dny. Tři místa. Tři znamení.
Nevíme, kdo byl R. Z. Možná někdo jako my. Možná někdo, kdo šel stejnou cestou – ale neskončil ji.
Když jsme večer seděli ve vlaku zpátky do města, Čenda vytáhl starý deník. A řekl:
„Víš co? Příště dál na sever. K Drábským. Třeba tam to začne dávat smysl.“
Já jen přikývl. A v kapse nahmatal kámen. Malý, pískovcový. Z Valečova.
Na jedné straně byl… škrábanec. Anebo možná písmeno.
Zdroj: staré kroniky.
Příběh jeskyně pod Troskami a záhadné značky R.Z. se mezi trampy objevuje už od 70. let. V kronice osady Řev (1974) je zaznamenána zmínka o „rytém kříži pod Babou“ a „závalu, za kterým prý pokračuje chodba“. Iniciály R.Z. se prý objevily také u Valečova a dokonce u Drábských světniček, ale jejich původ nikdo dosud nevysvětlil.
Naše trampské Cancáky
Vyprávění od ohňů
