Článek
Vlak z Prahy dorazil do Mnichova Hradiště s dvacetiminutovým zpožděním. Ale čas tam dole v podskalí teče jinak. Ne podle jízdních řádů, ale podle šustění borovic a stínů, které se s první mlhou natahují přes cestu. Vyšli jsme s Pepinem s lehkými batohy, ale hlavami plnými otázek. Od Trosek po Valečov jsme za poslední týdny narazili třikrát na značku R.Z. — rytiny, v jeskyni, na starém patníku. Všechny na místech, kde by člověk čekal mechy a ticho, ale rozhodně ne vzkaz.
Teď jsme mířili k Drábským světničkám. Ne hledat odpovědi. Spíš nechat krajinu, ať k nám promluví po svém. Skrze šepot listí, pískovcové dutiny, nebo sny.
Odbočili jsme z červené značky a vydali se vyšlapanou pěšinou ke Klamorně. Skála stála v lesním stínu jak obr, co zapomněl zemřít. Kdysi tu stávala pevnost, dnes z ní zbyl jen tichý půlkruh kamene a pocit, že tu nejsme sami.
Když jsme hledali místo k noclehu, Čenda najednou ztuhl. „Hele.“
V trávě mezi kořeny ležel zápisník. Starý, promočený, obal potažený kůží. Poutko přetržené. Vypadalo to, jako by ho někdo upustil… včera. Anebo před lety.
Uvnitř prázdné stránky. A pak, uprostřed sešitu, jedna jediná věta:
> „Pod třetím výklenkem, za druhým dechem, když vítr utichne – tam čeká R.Z.“
Zalil mě mráz. Stejná zkratka. Stejná neuchopitelnost. Věta jako útržek z jiného světa.
Spali jsme pod převisem. Nespali.
Vítr se převaloval korunami, pak ustal. Dřevo nepraskalo. Les najednou nedýchal. A tehdy přišel muž.
Zprvu jsme ho jen slyšeli. Tiché kroky, pomalé, jisté. Když se vynořil z tmy, měl vousy, šedou bundu a rám z větví na zádech, jako kdyby nesl krosnu — ale bez věcí.
Sedl si kousek od nás, pod strom, a nic neřekl. Až po dlouhé chvíli:
„Ten zápisník… nebyl váš. Ale teď už je.“
Čekali jsme. Oheň jsme nerozdělali. Nemluvili jsme. Jen seděli. Po chvíli promluvil znovu:
„R.Z. byl člověk. Možná poutník. Možná sám hrad. Možná slovo. Když ho řekneš ve tmě, něco se vrátí. Ale ne vždy to, co chceš.“
A pak vstal. Otočil se. A šel. Do lesa, bez světla, bez zvuku. Zůstali jsme dlouho vzhůru. Ve stínu Klamorny, kde se zdály stromy vyšší a hvězdy dál.
Ráno jsme zamířili k samotným Drábským světničkám. Skalní město. Kamenné schody, slepé cesty, okna do prázdna. Slunce prosvítalo skrze mlhu jako v katedrále beze stropu.
Hledali jsme výklenky. Počítali. Třetí byl u severního ochozu. A pod ním — malá dutina. V pískovci, nízko, na úrovni kolen. Pepíno se sehnul. Vytáhl z kapsy čelovku. Zasvítil dovnitř.
„Podívej.“
V kameni byl kříž. A pod ním ryté Z. Ne nové. Ne staré. Prostě tam bylo. Čekalo.
Vedle něj byla drobná, kulatá prohlubeň. Prázdná. Jakoby z ní někdo něco vzal. A pak… vítr znovu utichl.
A v ten moment jsem zaslechl za sebou něco, co už jsem znal z jiných nocí Slovo.
„Dolů.“
Otočil jsem se. Nikdo tam nebyl…
Zápisník jsme měli ještě při sestupu. Ale než jsme došli k silnici do Bakova, byl pryč. Nevíme jak. Snad se ztratil. Snad jsme ho položili. Snad… odešel.
V kapse jsem místo něj našel malý kámen. Pískovec, se zářezem ve tvaru písmena R.
Nepamatuju si, že bych ho tam dával.
> Kde se naposledy objevilo jméno R.Z.? Prý na opuštěném skalisku mezi Besedickými skalami, u značky tesařů z 30. let. Ale to už je jiný příběh…
Zdroj: staré teampské kroniky, vandr Českým Rájem a naše trampské Cancáky