Tam, kde skála mluví, výprava Tuláků na Jestřebí

Les nás přijal ještě dřív, než jsme do něj došli. Ticho, které se mezi stromy drželo, nebylo prázdné, ale plné drobných zvuků, šustění trávy, kapek z jehličí a kroků, které najednou zněly hlasitěji, než by člověk chtěl. Zastavil jsem na kraji cesty, opřel se o batoh a nechal Tuláky dojít ke mně, aniž bych spěchal, protože některé začátky se nesmí uspěchat.

„Tak kam dneska, Čendo?“ vyhrkl Vítek, sotva doběhl, zatímco Eliška si upravovala popruh batohu, Kačka kopala do šišky, která se rozkutálela mezi kořeny,  Martin stál trochu stranou a díval se do lesa, jako by už něco tušil.

„Na Hrad Jestřebí,“ odpověděl jsem klidně, „ale dneska to nebude o tom tam dojít, dneska to bude o tom si toho všimnout.“ Lenka se opřela o kmen a jen přikývla, zatímco Slamák se pousmál tím svým tichým způsobem, který říká, že ví víc, než říká nahlas.

Vyrazili jsme pomalu, skoro záměrně pomalu. Po pár krocích jsem se znovu zastavil, klekl si do trávy a odhrnul listí. Zeptal jsem se, kdo ví, co to je, Martin tiše řekl „jitrocel.“ Lenka hned navázala otázkou, proč je důležitý?  když Eliška odpověděla, že na rány, jen jsem přikývl, protože přesně tohle jsem chtěl, aby si uvědomili, že les není jen kulisa, ale něco, co člověku může pomoct, když ví jak.

O pár kroků dál už Kačka sama ukazovala na kopřivy. Smích přišel dřív než poučení, protože děti věděly, co přijde, a přesto to zkusily. Eliška opatrně přejela prsty po listu a překvapeně se usmála, zatímco Vítek to vzal po svém. Okamžité „au“ se rozlehlo mezi stromy, a ten smích, který následoval, byl přesně tím, co patří k učení, které se nezapomíná.

Les postupně houstl, světlo se měnilo a mezi kmeny se začal rýsovat tvar skály. Nejdřív jen náznakem, pak stále jasněji, až tam prostě byla, pevná a tichá, jako by tam stála dávno před námi. Nahoře se zvedala věž, jednoduchá a jasná. Když se Vítek nadechl a řekl „ty jo“, nebylo potřeba nic dodávat.

Zastavili jsme se pod ní a zůstali chvíli ticho, aby si každý mohl ten pohled vzít po svém. Kačka se zeptala, kde jsou hradby, Lenka jen položila ruku na kámen a řekla „tady“. Já jsem to doplnil slovy, že hrad výrazně využíval přirozenou nepřístupnost skály, protože někdy není potřeba stavět víc, než je nutné. Slamák přikývl, jako by tohle byla odpověď, která dává smysl i bez dalších slov.

Než jsme se vydali nahoru, ještě jsem je jednou na chvíli zastavil. Tentokrát ne kvůli rostlinám, ale kvůli něčemu, co by se mohlo stát a člověk si to pak odnesl dál než jakoukoli vzpomínku na místo. Posadil jsem Vítka do trávy a ostatním popsal situaci. Kamarád uklouzl na skále, poranil si nohu a hlavu, pláče a krvácí.

V tu chvíli se výprava proměnila. Zmizela lehkost a nastoupilo soustředění. Protože otázka „co budeme dělat?“ přestává být hrou ve chvíli, kdy zazní doopravdy.

Vítek chvíli váhal, pak řekl, že to utře tričkem, Lenka si k němu klekla, Slamák doplnil, že nejde o to něco udělat rychle, ale správně. Děti se rozdělily do trojic, dostaly šátky, kapesníky a pár obvazů. Okolo to začalo žít vlastním rytmem. „Drž to“, „bolí to“, „ne takhle“, „víc tlač“, a mezi tím vším se objevilo soustředění, které se nedá vynutit, jen vytvořit.

Obcházel jsem je, opravoval drobnosti. Připomínal, že noha má jít trochu výš, že klid je důležitější než rychlost, Lenka mezitím ukazovala stabilizovanou polohu, zatímco Slamák předváděl, jak někoho podepřít a otočit tak, aby to nebylo o síle, ale o rovnováze. V tu chvíli už to nebyla hra, ale zkušenost, která se zapisuje do paměti.

Potom už jsme vyrazili nahoru. Ne rychlým tempem, ale klidně a soustředěně, tak, abychom se učili našlapovat tiše a zbytečně na sebe neupozorňovali. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, ticho se proměnilo. Zhoustlo. Úzké, nepravidelné schody se vinuly mezi stěnami chladnými na dotek. Světlo které sem pronikalo jen v tenkých pruzích, na kameni kreslilo obrazce.

„To je jak jeskyně,“ zašeptala Kačka, a já jsem ji tiše opravil, je to skála upravená lidmi. Zastavili jsme v jedné z komor, dětem jsme dali úkol najít místo, kde by se nejlépe schovali, prostor se zaplnil pohybem a přemýšlením.

Martin se zeptal, jak je hrad starý, řekl jsem, že vznikl pravděpodobně ve druhé polovině 13. století, když chtěly děti vědět, kdo ho postavil, musel jsem říct, že to nevíme, protože dochované písemné prameny o hradě jsou velmi omezené. V tom krátkém tichu bylo něco důležitého, ne všechno má odpověď, a přesto to má smysl.

Slamák jim vysvětlil , že hrad pravděpodobně nepatřil mezi velké nebo významné regionální pevnosti, že spíš využíval to, kde stojí, že zanikl poměrně brzy, nejspíše v průběhu 14. století, že nejsou doloženy žádné významné vojenské události spojené s tímto místem. Když jsme vystoupali nahoru, otevřela se krajina, tichá a široká, děti na chvíli ztichly samy od sebe.

Cestou dolů už nikdo nepospíchal, kroky byly pomalejší a pohledy delší, když Vítek tiše řekl, že je to tady nějaké jiné, jen jsem přikývl, protože přesně tohle jsem chtěl, aby si odnesly, ten krásný, nepojmenovatelný pocit.

Dole pod skálou jsme si sedli do kruhu, Lenka navrhla, aby každý vymyslel příběh o tomhle místě, chvíli bylo ticho, než Kačka začala, nejistě, ale odhodlaně, a pak se přidali ostatní, a najednou měl ten hrad příběhy, ne ty z kronik, ale ty, které vznikají právě tady, mezi lidmi.

Když jsme se vraceli zpátky, les už nebyl jen cesta, ale také místo, kde se něco stalo, a já jsem věděl, že i kdyby zapomněly jména rostlin nebo rok vzniku hradu, zůstane v nich něco jiného, ten okamžik, kdy se zastavily, dívaly se a pochopily, že i ticho může vyprávět. A to je někdy víc než všechno ostatní.

---

Hrad Jestřebí vznikl pravděpodobně ve druhé polovině 13. století jako skalní hrad využívající přirozený pískovcový blok.

Přesné okolnosti jeho založení ani jméno zakladatele nejsou dochovanými prameny doloženy.

Dochované informace naznačují, že pravděpodobně nepatřil mezi významná regionální centra, ale sloužil spíše jako menší lokální sídlo nebo opěrný bod.
Hrad výrazně využíval přirozenou nepřístupnost skály a byl doplněn o tesané prostory a další, dnes nedochované konstrukce.

Zanikl poměrně brzy, nejspíše v průběhu 14. století nebo na jeho konci, přičemž nejsou doloženy žádné významné vojenské události spojené s jeho zánikem.

Výchozím bodem je parkoviště u hlavní silnice v obci Jestřebí, odkud se napojíš na značenou cestu směrem ke kopci se zříceninou Hrad Jestřebí. Cesta vede nejprve mezi domy, postupně se stáčí do mírného stoupání a po několika minutách přechází v úzkou pěšinu, která tě dovede až pod skalní blok.

Od parkoviště je to přibližně 400 metrů, což znamená zhruba 8–10 minut chůze, podle tempa a zastávek. Závěrečný úsek už vede přímo ke vstupu do hradu, kde začínají upravené schody a zajištěné přístupové prvky.

Trasa je krátká, ale i tak stojí za to jít ji pomalu, právě tady se začíná vnímat to, kvůli čemu se na Jestřebí chodí.