Článek
Chlapec, který nechtěl vzdát sen
Když se 28. července 1958 v kanadském městě Winnipeg narodil Terry Fox, nikdo netušil, že z něj vyroste symbol naděje. Byl to obyčejný kluk, zapálený sportovec, který miloval basketbal, běh a vše, co vyžadovalo vůli a soutěž. Jeho kamarádi o něm říkali, že nikdy nic nevzdává.
Na střední škole se zapsal na univerzitu ve Vancouveru a chtěl se stát učitelem tělocviku. Jenže v roce 1977 přišla zpráva, která mu převrátila život. Po dlouhých bolestech kolene mu lékaři oznámili diagnózu: osteosarkom, zhoubný nádor kosti.
Tři dny nato mu museli amputovat pravou nohu 15 centimetrů nad kolenem. Léčba byla krutá, chemoterapie bolestivá a prognózy nejisté. Terry však odmítl lítost. V nemocnici, kde potkával další pacienty, včetně malých dětí, se v něm zrodila myšlenka. Nechtěl jen přežít. Chtěl bojovat za všechny ty, kteří tu šanci neměli.
Myšlenka, která rostla
V době, kdy Terry ležel v nemocnici, přežívaly po diagnóze rakoviny kostí méně než dvě třetiny pacientů. Výzkum byl v plenkách a finance mizivé. Terry si proto řekl, že pokud se znovu postaví na nohy, udělá něco, co otřese světem.
Začal trénovat s umělou nohou z kovu a plastu, která byla původně určena k chůzi, ne k běhu. Každý krok byl bolestivý, každý kilometr utrpením. Ale Terry běhal dál. Běhal, dokud se bolest nestala jeho součástí.
V roce 1979 napsal dopis Kanadské společnosti pro výzkum rakoviny. Nabídl plán, který všichni považovali za šílený, uběhnout trasu napříč celou Kanadou, od Atlantiku až k Pacifiku, a přitom vybírat peníze na výzkum.
Přál si, aby každý Kanaďan daroval alespoň jeden dolar. Tehdy žilo v Kanadě 24 milionů lidí. Cíl byl tedy 24 milionů dolarů.
Marathon of Hope
12. dubna 1980 východní Kanada ještě spala, když Terry Fox ponořil svou umělou nohu do ledové vody Atlantiku u města St. John’s, Newfoundland. Nabral trochu vody do láhve, slíbil, že ji vylije do Pacifiku, až doběhne na druhý konec země.
Od té chvíle běžel každý den maraton, 42 kilometrů denně. Bez doprovodného týmu, bez luxusu, jen s dodávkou, kterou řídil jeho přítel Doug Alward. Ráno vstával ve čtyři, snědl skromnou snídani a běžel. Běžel v dešti, v horku, v mrazu, přes nekonečné kopce i větrné pláně.
Na začátku si ho skoro nikdo nevšímal. Ale čím dál postupoval, tím víc rostla vlna obdivu. Lidé ho začali doprovázet, mávali mu z aut, nabízeli jídlo, peníze, nocleh. Města, kterými probíhal, se měnila v zástupy fanoušků a dárců.
Nedělám to pro slávu, říkal. Dělám to, protože každý z nás může pomoci, i kdyby jen jedním krokem.
Konec cesty a začátek legendy
Po 143 dnech a 5 373 kilometrech se Terry musel zastavit. U města Thunder Bay v Ontariu, začal dusit kašel, bolest byla nesnesitelná. Rakovina se rozšířila do plic.
V nemocnici řekl, Věřím, že můj běh bude pokračovat, i když já nebudu moct.
Jeho sen se naplnil. Televize po celé Kanadě odvysílaly jeho příběh, lidé posílali peníze, školy pořádaly běhy, celé komunity se spojily. Během několika měsíců bylo vybráno přes 24 milionů dolarů, přesně tolik, kolik Terry doufal.
28. června 1981, rok po svém návratu z trasy, Terry Fox zemřel. Bylo mu pouhých 22 let. V ten den Kanada truchlila, jako by ztratila člena rodiny.
Běh, který nikdy neskončil
Terryho odkaz však žije dál. Už v roce 1981 vznikla nadace The Terry Fox Foundation, která každoročně pořádá Terry Fox Run, charitativní běh bez startovného, bez měření času a bez vítězů. Každý běží, jde nebo klidně i kráčí – pro naději.
Od té doby se běh koná ve více než 60 zemích světa a vybral už přes 850 milionů dolarů. Peníze pomohly financovat stovky projektů v oblasti výzkumu rakoviny, nové léky i vzdělávací programy.
V Kanadě je Terry Fox národní hrdina. Byl vyznamenán Řádem Kanady, jeho jméno nesou školy, mosty, nemocnice i parky. Dokonce i hora v Britské Kolumbii nese název Mount Terry Fox. A dodnes je jeho portrét vyobrazen na kanadských pamětních mincích.
Síla lidského srdce
Terry Fox se stal symbolem toho, co znamená nevzdat se, i když se zdá, že vše je ztraceno. Nešlo o sportovní výkon, ale o víru,že lidská odvaha může měnit svět.
„Já nejsem hrdina,“ říkal často. „Hrdinové jsou ti, kteří se každý den probouzejí v nemocnici a znovu bojují.“
Jeho příběh ukazuje, že i jeden mladý člověk s jednou nohou a velkým srdcem dokáže pohnout národem. A že někdy stačí udělat první krok.
---
Myšlenka, se kterou se Terry Fox roku 1980 vydal na svůj „Maraton naděje“, se rozběhla daleko za hranice Kanady. O dvanáct let později, v roce 1992, se poprvé ozvaly kroky českých běžců při nultém ročníku Běhu Terryho Foxe v Praze, pořádaném Kanadským velvyslanectvím. Každý další rok přibývala města, školy i jednotlivci, kteří se k akci připojovali.
Z drobné iniciativy se stala celonárodní tradice. Až do roku 2007, kdy se konal poslední oficiální ročník pod jménem „Běh Terryho Foxe“, se na startu vystřídaly desetitisíce lidí a vybraly se miliony korun na výzkum rakoviny.
Poté přišla změna. Kvůli novým podmínkám kanadské nadace nemohl běh pokračovat pod původní licencí. Ale myšlenka naděje – ta se zastavit nedala. Zrodil se „Běh naděje“, pokračovatel původní tradice, který si zachoval stejný smysl,spojit lidi, probudit solidaritu a podpořit boj proti rakovině.
A tak se každý rok v českých městech znovu rozbíhají kroky dětí, dospělých i seniorů, kteří svým pohybem a dobrovolným příspěvkem dávají hlas víře, že naděje má smysl. Možná už neběžíme s Terry Foxem, ale běžíme v jeho duchu. A pokaždé, když se startovní výstřel rozezní na dalším Běhu naděje, zní v něm ozvěna odvahy mladého Kanaďana, který kdysi vyběhl, aby dal světu naději.
Zdroje:
