Týřov. Vandr za hradem, který se schoval v lesích

Na některá místa člověk vyráží proto, že je chce jednoduše vidět, ale pak jsou místa, ke kterým musí nejprve dojít, a právě cesta k nim se nakonec stane stejně důležitou jako samotný cíl, což je přesně případ Týřova, kam jsme tentokrát vyrazili s Eliškou.

Batohy jsme si hodili na záda, zkontrolovali, jestli máme všechno potřebné, a vydali se krajinou Křivoklátska směrem k hradu, o kterém jsme věděli, že se nám jen tak neukáže. Týřov totiž není jedním z těch hradů, jejichž věž zahlédnete už z dálky a celou cestu máte před očima, ale spíš místem, které se schovává v lesích a člověk si k němu musí dojít.

Křivoklátské lesy mají zvláštní atmosféru, kterou člověk začne vnímat už po několika minutách chůze, protože jakmile za sebou necháte poslední domy a cesta se začne nořit mezi stromy, okolní svět najednou ztichne a člověk má pocit, že se vzdaluje nejen od civilizace, ale také od současnosti. Šli jsme s Eliškou po cestě, povídali si a občas se zastavili, abychom se podívali do krajiny, která působí tak přirozeně, až je těžké uvěřit, že právě tudy kdysi procházeli lidé, kteří měli v rukou moc nad českým královstvím.

Když jsme se blížili k místu, kde Týřov stojí, Eliška se několikrát ptala, kdy už ho konečně uvidíme, jenže právě v tom je Týřov zvláštní, protože místo aby se před člověkem slavnostně objevil, nechá ho chvíli hledat a teprve postupně začíná být jasné, že jsme se dostali na správné místo. Hrad stojí na výrazném ostrohu nad soutokem Úpořského potoka s Berounkou a jeho poloha byla pro středověké stavitele mimořádně výhodná, protože samotný terén poskytoval hradu přirozenou ochranu. Když jsme se konečně dostali ke zbytkům hradu, nebyla před námi žádná pohádková silueta s vysokými věžemi, ale především kameny, zbytky zdí a terénní pozůstatky, které dnes jen velmi vzdáleně připomínají někdejší podobu tohoto významného královského hradu.

Právě tady však začíná být historie opravdu zajímavá, protože Týřov nebyl žádným bezvýznamným hrádkem ukrytým někde v lesích. Vznikl ve 13. století za vlády Václava I. a podle Národního památkového ústavu byl roku 1249 již dokončen. Právě z tohoto roku pochází také první spolehlivá písemná zpráva o hradu. Týřov patřil mezi významné královské hrady své doby a jeho mimořádná dispozice patří k nejvýznamnějším dokladům vývoje hradní architektury 13. století. Odborná literatura jeho podobu tradičně spojuje s takzvaným kastelovým typem opevnění, který se vyznačoval promyšleným systémem věží a možností účinně bránit jednotlivé části hradu.

Stáli jsme mezi zbytky zdí a já jsem se snažil Elišce vysvětlit, že to, co dnes vypadá jako několik kamenů v lese, bývalo kdysi místem, které mělo úplně jinou podobu. Říkal jsem jí, že právě tady se odehrála jedna z událostí, která souvisí s pozdějším českým králem Přemyslem Otakarem II. V roce 1249 totiž vypukl konflikt mezi Václavem I. a jeho synem Přemyslem, který se společně s částí šlechty postavil proti svému otci. Povstání bylo nakonec potlačeno a mladý Přemysl Otakar byl zajat. Týřov se tehdy stal jedním z míst jeho věznění a právě tato událost navždy spojila historii hradu s mužem, který se později stal jedním z nejvýznamnějších českých králů.

Eliška se rozhlédla kolem sebe a zeptala se, jestli tu byl opravdu zavřený, a když jsem jí odpověděl, že ano, najednou jako by se celý ten kus lesa změnil. Je samozřejmě rozdíl přečíst si v knize nebo na internetu, že na nějakém místě byl vězněn budoucí král, a stát přímo tam, kde se jeho příběh na nějaký čas odehrával, protože najednou už nejde jen o datum a jméno, ale o konkrétní místo, kam člověk dojde po svých a kde může stát mezi pozůstatky hradu, který byl svědkem konfliktu uvnitř samotného přemyslovského rodu.

Přemysl Otakar II. se nakonec z vězení dostal a jeho další život už patří k nejznámějším kapitolám českých dějin. Po smrti Václava I. roku 1253 se stal českým králem a během své vlády výrazně rozšířil moc českého království. Týřov však samozřejmě nebyl pouze místem, které se do dějin zapsalo vězněním mladého prince. Zůstal součástí královského majetkového a správního systému v Křivoklátsku a jeho význam pokračoval i v dalších desetiletích.

Čas je ale neúprosný i k hradům, které kdysi patřily králům, a Týřov postupně začal ztrácet své postavení. V dalších staletích se měnily poměry i držitelé hradu a jeho význam už nebyl takový jako ve 13. století. Nakonec přišel okamžik, kdy se z kdysi významného královského sídla stalo opuštěné místo. V roce 1574 je Týřov již uváděn jako pustý a od té doby začal jeho příběh pomalu přecházet z dějin živého hradu do dějin zříceniny.

Sedli jsme si na chvíli do trávy, dali si něco k jídlu a jen tak pozorovali okolní krajinu, protože právě takové chvíle mám na vandrech s Eliškou rád nejvíc. Nemusíme nikam spěchat, nemusíme mít přesně naplánovanou každou minutu a nemusíme pořád něco dělat, protože někdy stačí jen sedět a dívat se. Dole pod námi se rozprostírala krajina kolem Berounky a les byl téměř tichý, jen občas se ozval pták nebo zašustilo listí, a když jsem se podíval na zbytky hradu, znovu jsem si uvědomil, jak zvláštní je, že něco, co bylo před staletími významným místem českého království, dnes člověk skoro přehlédne.

Eliška se ještě jednou podívala na kameny kolem nás a řekla, že je zvláštní představit si, že tady před osmi sty lety opravdu někdo žil, a já jsem jí na to řekl, že právě proto chodíme na podobná místa, protože historie není jen něco, co máme napsané v učebnicích, ale někdy ji můžeme najít přímo pod nohama. Stačí si na chvíli představit, jak mohly vypadat hradby, kudy se chodilo do hradu, kde stály věže a jak asi musel Týřov působit na člověka, který k němu přicházel ve 13. století.

Potom jsme si znovu nasadili batohy a vydali se zpátky. Cesta už byla známá, ale přesto působila trochu jinak než předtím, protože když člověk ví, co se na místě odehrávalo, začne se dívat na okolní krajinu jinýma očima. Už jsme nešli jen lesem nad Berounkou, ale krajinou, která pamatuje Přemyslovce, královské lovce, šlechtice i dobu, kdy Týřov patřil mezi významné hrady českého království.

A možná právě proto mám podobné vandry rád. Nejde jen o to někam dojít, vyfotit zříceninu a odškrtnout si další místo na mapě. Jde o ten okamžik, kdy se člověk zastaví, podívá se na několik starých kamenů a uvědomí si, že pod nimi je příběh starý téměř osm století. Týřov už dávno není hradem, jehož hradby by působily nedobytně, jeho věže zmizely a z kdysi významného královského sídla zůstaly především pozůstatky, ale když sem člověk přijde s otevřenýma očima, pořád může vnímat ozvěnu minulosti.

A tak jsme s Eliškou pokračovali dál, s trochu těžšími batohy, unavenýma nohama a hlavou plnou příběhu o hradu, který se schoval v lesích nad Berounkou, ale přesto se mu podařilo zůstat součástí českých dějin.

Protože některá místa nemusí být velká, aby byla důležitá. Stačí, když mají svůj příběh.

Týřov, Hrad, Týřov, Týřov, Týřov