Článek
V Krušných horách jsou místa, která člověk objeví jen tehdy, když sejde z hlavních cest. Nejsou to hory dramatických štítů jako Krkonoše, ani skalní labyrinty jako České Švýcarsko. Jsou spíš tiché, široké a místy překvapivě prázdné.
Právě v těchto lesích se ale skrývají místa, která dokážou člověka zaskočit.
Jedním z nich jsou Vlčí jámy u města Horní Blatná, hluboká rokle vzniklá propadem starých cínových dolů.
Sem jsme se vydali na dvoudenní vandr. Já - Čenda, Eliška, Drobek a Markéta.
Sobota, z Horní Blatné do hornických lesů
Před polednem jsme vyrazili z Horní Blatné, města založeného roku 1532 při těžbě cínu. Dodnes je hornická minulost v krajině dobře vidět, staré haldy, propadliny i opuštěné štoly. První zastávkou byla stará hornická Štola Vavřinec.
Stáli jsme u vstupu do staré chodby a chvíli se dívali do temného otvoru ve skále.
Štola Vavřinec
„Tady si člověk uvědomí, kolik práce museli horníci udělat,“ řekla Eliška.
Drobek nakoukl dovnitř a jen zakroutil hlavou. „Já bych tam dolů teda nelezl.“ „Protože by ses do té díry nevešel,“ usmála se Markéta. Musel jí dát za pravdu, skoro dva metry a 130 kg to už je přeci jen Hora.
Za městem se cesta rychle ztratila v lesích Krušných hor. Smrky, mokřady a staré lesní cesty, po kterých kdysi jezdily vozy s rudou. „Tady musí být v zimě pořádná zima,“ řekla Markéta. „To si piš,“ odpověděl jsem. „Vítr tady umí být pořádný.“
Vlčí jámy
Po několika kilometrech jsme dorazili k vyhlídce nad Vlčí jámy. Lesní cesta tu náhle končí zábradlím. A za ním je hluboká rokle.
Stěny padají dolů téměř kolmo a mezi nimi se vine úzká soutěska zarostlá kapradím a mechem. Rokle je dlouhá asi 120 metrů a místy hluboká až 25 metrů.
Vlčí jámy
Součástí rokle je i Ledová jáma, kde se díky zvláštnímu proudění vzduchu ještě donedávna držel led i během léta. Drobek se opřel o zábradlí a chvíli mlčky koukal dolů. „Tak tohle jsem v Krušných horách fakt nečekal.“ „Opatrně Drobků, ať to zábradlí nezboříš,“ smála se Markéta. “ Teda ženo, v noci spíš sama, pod svou plachtou,“ odpovídá Drobek. „Neboj, u nás je místo,“ hladí Markétu Eliška. „Drobek ať si ustele v dolíku, zaprší a bude mít zase zadek jak v lavóru.“
Výhled z Blatenského vrchu
Od Vlčích jam jsme pokračovali dál na Blatenský vrch. Na jeho vrcholu stojí kamenná postavená roku 1913. Když jsme vystoupali nahoru, otevřel se před námi výhled na nekonečné lesy Krušných hor.
„Tady je vidět, jak jsou ty hory vlastně velké,“ řekla Markéta.
Noc na Strašidlech
Od rozhledny jsme pokračovali ještě kus lesem až k Jindřišským skálám, kterým se říká Na strašidlech. Skály zde vystupují z lesa jako kamenné věže a mezi nimi je několik tichých míst, kde se dá přespat.
Na strašidlech
Když jsme tam dorazili, slunce už zapadalo mezi stromy. Batohy šly dolů. Vařič zasyčel a mezi smrky se začal snášet večer. „Víš, co je na těch vandrech nejlepší?“ řekl Drobek. „Co?“ zeptala se Markéta. „Že člověk zjistí, jak málo věcí vlastně potřebuje.“ Někde v dálce zahoukala sova a les kolem nás pomalu ztichl.
Neděle, ze skal k vlaku
Ráno na Jindřišských skalách bylo chladné a tiché. Mezi skalami se držela mlha a první světlo pomalu pronikalo mezi stromy. Po kávě jsme sbalili spacáky a vyrazili zpět do lesa.
Cesta vedla přes rozcestí Přístřešek Luhy a dál k sedlu Stráň. Les se postupně otevřel a mezi stromy se objevily louky nad obcí Potůčky. Bylo jasné, že hory pomalu končí.
Cíl, vlak v Potůčkách
Poslední úsek vedl dolů k železniční zastávce Potůčky zastávka. Když jsme došli na nádraží, bylo kolem nás zase slyšet civilizaci. Batohy šly dolů. „Tak co?“ zeptala se Markéta.
Drobek se podíval zpátky k lesům nad námi. „Na dva dny docela dobrý.“ Za dva dny jsme prošli staré hornické cesty kolem Horní Blatná, viděli hlubokou rokli Vlčí jámy, vystoupali na Blatenský vrch a přespali mezi skalami na Jindřišských skalách.
Krušné hory nejsou hory, které ohromí na první pohled. Ale když jim dá člověk čas, ukážou jinou tvář. Divokou. A plnou starých hornických příběhů ukrytých mezi lesy.
A někdy k tomu stačí jen dva dny, dobrá parta… a cesta lesem.
První den
Druhý den
